Sůl nad zlato

Ten nadpis je vlastně myšlený jako „oslí můstek“, správně bych měla napsat – stříbro nad zlato.

Včera jsem četla u jedné mé oblíbené blogerky, jak ztratila jednu vzácnou náušnici. Také se mi to kdysi stalo. Měla jsem náušnice a prsten se stejným kamenem, bratr je zlatník, byla to jeho práce. Když jsem zjistila, že jsem tu jednu náušnici ztratila, zkoušela jsem ji hledat všude. Tenkrát jsem chodila na rehabilitace na naší poliklinice a ten den jsem měla zrovna podvodní masáž. Myslela jsem si, že tam mi ji někde sestřička spláchla přímo z ucha tím proudem vody. Vrátila jsem se tam, sestřička hledala, paní uklízečka také hledala, dokonce koukaly do odpadu, ale bohužel. Náušnice se nikde nenašla, tolik mne to mrzelo a co s tou jednou? Švagrová mi navrhla, že mi z té jedné udělá přívěsek, tak aspoň něco.


Náušnice jsem si koupila nové a nechala si tam udělat pojistku, ale stejně se občas rozepnou i s tou pojistkou.

Můj bratr po revoluci začal podnikat a tak jsem měla možnost vyzkoušet jeho nové výtvory – měla jsem tenkrát na každém prstu prsten. Tedy vlastně ne na každém, na palcích ne. Vím, že tenkrát po mně někteří koukali jako na exota a dnes už je to běžné, ale já už teď prstýnky nenosím. V mládí jsem měla po angíně kloubové revma a to se už projevuje na prstech, tak se netrápím. Měla jsem i tři zlaté řetízky a tři náramky. Řetízek už mám jen jeden, ty dva jsem rozdala dětem, ale prsteny nikdo nechce. A já už nosím jen ten jeden – snubní. A bratrovo podnikání už dávno není to, co bývalo. Lidem chybí to hlavní – peníze.

Obě mé vnučky dávají přednost stříbru, tak prsteny čekají v klenotnici, třeba ještě někdy přijdou do módy.

Ano, jak stárneme, slevujeme ze svých návyků a už té parádě moc nedáme, že? Myslím té zlaté parádě. Nebo je to u vás, starších, jinak?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *