Jak jsem včera psala, byla jsem zase u maminky. Jenomže jsem jaksi neměla moc času na prohlížení starých fotek, nebo jsem také déle spala, zkrátka moc jsem těch fotek nevybrala. Ale aspoň něco.
Soustředila jsem se tentokrát na moji osobu jako hodně malou, i na fotkách je vidět, že už něco pamatují, nejen já. Všechny, až na tu poslední dělal tatínek. No, byla jsem asi také vděčný objekt, tak tatínek fotil a já pózovala a nebo jsem také o tom ani nevěděla. Jak kdy.
Tady jsem opravdu hodně malá, ale dobře vykrmená. No jo, když mně chutnalo už odmalička.
Povinné focení u stromečku. Fotka spíš zaměřená na dárky, ale jak já se to tvářím?
No proto, hezky se usmívat – to je ono! To už se tatínkovi určitě líbilo víc!
Chci na tu lavičku, tatínku! No dobrá, tak počkám až mne vyfotíš.
Kočárek s panenkou? Ano, a jsou tam hned dvě! A jsou moje, heč?!
A teď jsem tedy hooodně poskočila časem! To jsem já se synem a mou sestrou. Bylo to už v době, když jsem byla odstěhovaná daleko z mé rodné Moravy a to byla první návštěva mé sestry u nás. Jo, to byly časy! Mně bylo dvacet tři a sestře o čtyři roky méně.
Tak jsem si aspoň malinko zavzpomínala a vrátila se nejen do minulého století, ale i tisíciletí, že?
Přeji krásný den všem!