Jak někteří z vás ví, odjela jsem zase v pátek k mamince. Už byl nejvyšší čas zase vykonat něco záslužného a hlavně, potěšit maminku po jejím návratu z nemocnice.
Domluvila jsem si odvoz s dcerou, která se mne před odjezdem ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mne odvezla vnučka? Kdeže, proč? Dcera seděla vedle jako poradce nebo vlastně instruktor, ale já věřím oběma!
Ještě než jsme my tři vyrazily, tak jsme s dcerou jely mamince nakoupit její týdenní nákup, který vykonává každý týden bratr. Vše jsme úspěšně zvládly a všechny tři jsme se vydaly těch cca 100 km za maminkou.
Ta koukala, když jsme se tam nahrnuly tři místo avizovaných dvou, ale byla ráda, že se může potěšit i s vnučkou, i když ji téměř nevidí. Poseděly jsme, my čtyři generace, popily kávu a čaj, k tomu jsme měli sladkou dobrůtku. Jen škoda, že nás neměl kdo vyfotit, ale co se dá dělat.
Potom jsem se pustila hned do práce a večer mi maminka vyprávěla, jaké to tentokrát bylo strašné v nemocnici, sestřičky, které věděly, že maminka téměř nevidí jí ani nenalily čaj, nepodaly prášky, zkrátka to nestálo za nic. Už prý ani nechodí velká vizita jako dřív, ošetřující lékařka nevěděla, jak dopadlo její jediné odborné vyšetření, které ji v nemocnici dělali, no hrůza! Hlavně, že do zprávy jí napsali, že ji posílají domů ve zlepšeném stavu. Pravda je, že už nezvrací, dostala na to asi nějaké léky, ale chuť spíš nechuť k jídlu tedy nic moc. Když jsem tam byla já, tak se sice snažila jíst, ale denně měla bolesti asi žaludku, chvíli se kroutila bolestí, až po užití léku Tramal se dostavilo zlepšení. Vím, že už je člověk v těchto letech každý hodně opotřebovaný, vše je horší, jen aspoň kdyby ty bolesti nebyly.
Já jsem se v pondělí ráno probudila u maminky celá bolavá. Celou noc jsem byla jako v peci, bylo mi strašné horko, když jsem vylezla z pelíšku a šla na záchod, tak jsem se klepala zimou, smrkala, no a takhle jsem přijela domů. Já doufám a věřím, že to bude jen nastydnutí a ne něco horšího. Mám tedy rýmu, ale též kašel, teplota zatím není a já se snažím, aby nebyla.
Když pro mne včera přijel syn, tak jsem ho požádala, aby mne s maminkou vyfotil. No, moc se jí do toho nechtělo, ale škemrala jsem, tak svolila.
Tak to jsme my dvě. Jednou stojíme, jednou sedíme. Jen pro pořádek: maminka a já.
Jak jsme tak včera také chvíli povídali všichni tři, tedy maminka, můj syn a já, tak přišlo i na to, jak syn vzpomínal na krásné chvíle, které trávíval na prázdninách u babičky na Moravě. Určitě ji to moc potěšilo, protože tam jezdil ještě i jako velký kluk. Našla jsem také u maminky jednu fotku, kdy je můj syn u ní doma na fotce a je vidět, že už je „větší“.
Z dob, když ještě maminka viděla, tak má stále na zdi v ložnici galerii svých dětí a vnoučat. Určitě tam někdo chybí, ale má tam fotek plno, tak jsem to také vyfotila. Protože ale bylo málo světla, tak jsem rozsvítila lustr a světlo se tam odráží, tak se omlouvám.
Tak jsem tedy zase zpět a maminka zůstala sama, ale je tam bratr a švagrová, na víkend většinou přijíždí jejich syn, tedy maminky vnuk, který se o ni hezky stará.