Zase se musím vrátit k tomu, co se mi zdálo tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsem už neuvěřitelných 15 let v důchodu, byla jsem opět v práci.
Už jsem se zde zmiňovala, že jsem poslední roky pracovala jako vedoucí oddělení. Vlastně jsem vedla celou závodní stráž ve větší fabrice, kde pracovalo 116 pracovníků jako ostraha i se zbraněmi. Vlítla jsem na tuto funkci po revoluci rovnýma nohama, ale zvykla jsem si a ráda vzpomínám.
Tentokrát jsem měla živý sen. Figurovala v něm jedna strážná, která měla nos na to, když měl někdo upito, byť třeba i zbytkový alkohol. Jak ta sloužila na hlavní bráně, někteří zaměstnanci se vraceli a šli jinudy, kde tohle nebezpečí nehrozilo.
Kontrola na bráně spočívala v tom, že strážná řekla, že udělá namátkovou dechovou zkoušku a ta byla opravdu v 90 % pozitivní. Už tenkrát jsme měli alko test, který nebyl ještě takovou samozřejmostí a také tuto zkoušku na alkohol vytisknul písemně. Pak už zbývalo jen sepsat o tom hlášení, které pracovník i strážná podepsali. Pracovníkovi se zadržel průkaz ke vstupu do závodu a byl vykázán, aby odešel domů.
Takový pamflet se dostal ke mně a já zasílala písemné hlášení na tohoto pracovníka jeho nadřízeným. Tedy těm vyšším, ne mistrovi, ale rovnou vedoucímu provozu. Ovšem našli se občas i takoví, kteří někudy přelezli plot a pak je buďto chytili nebo také ne. Proto nám občas došla také odpověď, že pracovník byl v práci.
Dnes se mi tedy zdálo, že ke mně přišel štos takových hlášení a já se divila, co se kde zase slavilo. Nejvíc se totiž těchto hříšníků nachytalo vždy po nějakých svátcích, víkendech nebo jiných oslavách.
A věřili byste, že byli i tací, co byli nenapravitelní? Byli přistiženi víckrát za sebou a ještě se divili. Ale většina ze zadržených byli po upozorňujícím dopise při dalším pokusu propuštěni. Byla to tvrdá pravidla. Pamatuji se, že to někteří zkoušeli „ukecat“, ale u mne neuspěli. To se však nedalo vždy tvrdit o mém nadřízeném, který neodolal svému kamarádovi, který byl „načapán“ a nějak si to vždy zdůvodnil. Toto se však dělo převážně v době socialismu, kdy na našeho vedoucího prakticky nikdo nemohl. Říkal si závodní ministr vnitra a tenkrát já byla jenom referentkou.
Ale stejně by mne zajímalo, proč zrovna já musím mít tak praštěné sny. No není to pravda? Na práci jsem si opravdu už hodně dlouho nevzpomněla.