Dnes jsem konečně přesvědčila manžela, že se pojedeme tramvajkou podívat do Mostu. Už delší dobu si myslím, že by to chtělo vyměnit přikrývky a polštáře za nové a prý jsou ještě slevy, tak jsme se vydali do JYSKU. Domluvila jsem se s dcerou, že na nás počká u tramvajové zastávky a pojede tam s námi jako poradce a pak nás vezme autem k nim na návštěvu.
Prošli jsme celý obchod, ale „prd, velebnosti“, nic jsme nekoupili. Oni měli tak netypické velikosti jak přikrývek, tak i polštářů, že jsem to vzdala. Já přece nebudu zase kupovat další nové povlečení nebo to staré přešívat, to ani náhodou. Tak to musím zkusit někde jinde, třeba se to ještě povede. Manžel jako vždy konstatoval, že to staré nám už vydrží…
U dcery měli ještě instalovanou vánoční výzdobu, dost cukroví, tak jsme si dali kávičku, pokecali, pomazlili se s Pegginkou a vydali se na zpáteční cestu.
Ještě se ale musím vrátit k cestě tam. V tramvaji seděli vzadu nějací mladí kluci, kteří mluvili tím stylem, že já bych musela každé druhé slovo vypípat, ale mezitím se ještě nazývali, no nevím, jestli je to jméno, ale asi takto: „Vole … ta byla… vole …“ Říkala jsem si, co na takovém vyjadřování vidí pěkného. Není to ani pěkné, ani originální, občas asi každý z nás použije nějaké to sprosté slovo, ale co je moc, to je příliš.
Když jsme jeli kolem našeho bývalého zaměstnavatele – chemičky – tak jsem si zavzpomínala na dřívější časy. Už to tam dávno není takové, jako dřív. Včera jsem se dokonce dozvěděla, že byla zrušena výroba močoviny a propuštěni další zaměstnanci.
Kolem kolejiště byly už zase posprejované nedávno vymalované zdi, všude okolo spousta odpadků, nějak tomu všemu už vůbec nerozumím.
Když jsme se vraceli zpátky, tak zase zazmatkoval manžel. Máme čipové karty, na kterých máme po našem městě měsíční kupon, takže jen přiložíme k označovacímu strojku. Když jedeme dál, máme na této kartě i nabitou „peněženku“, ale musíme označit, jakou chceme jízdenku. My jsme potřebovali na 60 minut za 10 Kč. Já šla první, manžel za mnou. Když jsme si sedli, tak říkal, že neví, co tam označil, že na to neviděl. Neřekl, abych mu to označila já a ani se asi nekoukal, kde jsem mačkala. A zákon schválnosti fungoval dokonale. V tramvaji po chvíli nastoupila revizorka. Samozřejmě manželovi při kontrole karty zablikalo červené světlo, tak to šla zkoumat. Já říkám, že manžel na to pořádně neviděl a nevěděl, co zmáčkl, já to měla dobře. Tak jsem se jí pak ptala, jak to tedy je a ona byla na něj tááááák hodná, že mu označila další jízdu na strojku sama a říkala :“Příště si na to dejte pozor, kdybych byla zlá, tak už mám na svačinu“.
Samozřejmě jsme jí oba poděkovali a já přiznávám, že tak rozumnou revizorku jsem za celé ty roky ještě nepotkala.
No, tak aspoň ten konec byl dobrý, když začátek nevyšel.