Přesně tak, jak jsem napsala v nadpise, tak chápu Štědrý den odjakživa já. Už jako dítě bylo u nás vše sice skromné, ale krásné.
Dárků nebylo zdaleka moc, každý jsme měli pár užitečných věcí jako starší, jako děti nějaké hračky a oblečení. Ale my byli rádi za všechno, tak jako v té době většina našich vrstevníků.
Pamatuji si, jak jsme vždycky na Štědrý den pomáhaly se sestrou tatínkovi se zdobením stromečku, jak to krásně doma vonělo jehličím, na stromečku byly pravé svíčky a byl krááásný. Tatínek ho totiž udělal krásný vždy, i když tam něco chybělo nebo přebývalo. Větvičky uřezal a vsadil, kde bylo třeba. Maminka pekla vždy výborné vánoční cukroví a výborné vánočky. Tatínek miloval sladké a tak dělávala maminka napřed jednu prý „na vzorek“, pak na Vánoce a další se pekla na nový rok – té zase říkával novoročka.
Každý rok na Vánoce nás tatínek fotografoval, byl to totiž profík, ale všechny obrázky pochopitelně nemám, ale některé se zachovaly. Ta fotka, když jsme dostaly se sestrou loutkové divadlo pod stromeček, tak tu nemám, ale mám jiné. To byl tenkrát opravdu krásný dáreček.
Bydlela jsem dřív u Brna a my jsme se u stromečku modlili. Byla jiná doba, jiní lidé, myslím, že skromnější a spokojenější.
Moje malá sestra a já, tuším rok 1946
Tady jsem já sama
A tady jsem našla ještě krásné fotky, jak se modlíme a jakou radost jsme měly z panenky a kočárku. No vida, málem bych zapomněla. Utkvělo mi v hlavě jen to loutkové divadlo. Ještě, že máme ty fotky.
Rok 1970 – to jsem ještě byla sama s dětmi
Později, když jsem se vdala a odstěhovala sem na sever, tak jsme jezdívali vždy na Vánoce k rodičům. Auto jsme neměli, jezdili jsme vlakem jen se synem, s dcerou už jsem pak jezdila sama.
Toto je fotka z našich prvních Vánoc se synem a to je můj první manžel, otec mých dětí. Tenkrát to bylo všechno ještě zalité sluncem.
Později, když se děti osamostatnily a přišla vnoučátka, tak jsme byli vždycky s nimi. Já si nepamatuji, že bychom někdy byli na Štědrý den s manželem sami.
Dokud byla vnoučata malá, tak jsme měli na tento den takový malý maraton. Navečeřeli jsme se odpoledne a vydali se k dceři za vnoučaty, která byla mladší. Oni už byli také po večeři, jen jsme vždycky čekali s dětmi v dětském pokoji, až zazvoní Ježíšek a hurá na dárky. Bylo to krásné a já z toho stále žiji.
Až jsme všechny dárky rozbalili, potěšili se se všemi, tak jsme šli zase hurá na tramvaj a domů. Pak pro nás přijel autem syn, který bydli blíž a jeli jsme zase k nim, abychom byli u rozdělování dárků.
Ta nádherná atmosféra tedy pro nás byla dvakrát a je škoda, že to tak rychle uteklo. Teď býváme na Štědrý večer jen u syna, protože tam bývá i druhá babička, syn nás doveze i odveze – vlastně letos už to byl vnuk – a pak už jsme doma a čekáme na další den, kdy se zase sejdou všichni u nás.
O tom ostatně píši i momentálně na svém blogu. Vánoce jsou krásné a já je mám moc ráda!