Už jsem tady jednou psala o sousedech, kteří se nastěhovali do tohoto našeho vchodu ten rok co my. Tedy před padesáti lety. Byli zhruba ve stejných letech, mladí, plní plánu a nadšení. Chtěli čtyři děti.
V konečné fázi však zůstali u dvou. Starší syn a mladší dcera, jako naše. Jen syna měli o rok později a dceru zase o rok dříve než já.
Neměli také všeho hojnost, šetřili. Na auto a kdoví na co ještě všechno. Pravdou je, že on byl inženýr – stavař a měl doma hlavní slovo. Obě děti jim vystudovaly také stavební fakultu a když se osamostatnily, žili si manželé cca dvacet let jen tak vedle sebe. Nerozvedli se, ale hospodařili si každý za své, on platil nájem, ona uklízela, dokonce celé ty roky i ona sama malovala celý byt.
Sousedka vždy po velikonocích odjížděla do svého rodiště do východních Čech na chalupu, kterou zdědila po rodičích, soused tu zůstával sám až do Dušiček. Byli tedy vlastně spolu poslední dobou v bytě jen půl roku.
Je to asi dva roky, tak soused vážně onemocněl. Byl i v Praze na operaci srdce, měl prý zničená játra i ledviny, jezdil teď 3 x týdně na dialýzu. Už loni prý si doktoři mysleli, že do Vánoc z něj bude ležák, tak začala sousedka a jejich dcera shánět byt, kde by nemusel do schodů a byl menší. Asi před měsícem jsem se dozvěděla, že dcera rodičům koupila byt naproti, menší a s jen pár schody. Soused se ale z toho všeho poměrně dobře dostal a stěhovat se nechtěl. Byl to takový morous, nikdy se s nikým v domě nebavil, až v poslední době, v době, když byl tak nemocný, tak jsme si spolu popovídali. Moc ne, ale přece jen to bylo víc, než za celé ty roky předtím.
Včera jsem šla ven a na domovních dveřích viselo parte. Soused v pondělí tiše odešel. Bydleli pod námi a my nic netušili. Teď se může sousedka stěhovat, ale sama.
Ať si říká kdo chce co chce, přece jen jsem ho znala padesát let a slzička ukápla. Teď před svátky je všechno takové bolavější a hlavně, z těch nás, co jsme tu celou dobu, celých těch padesát let, tak už je to třetí člověk, který odešel.
Vím, že v tomto čase se to moc nehodí psát takové smutné články, ale i to patří k životu a o to víc si to vždy uvědomím.