Můj nejmladší vnuk, kterému říkám „ajťák“, protože je opravdu moc šikovný, byl přihlášený a přijatý na průmyslovou školu se zaměřením na programování. Chodil sice na osmiletý gympl, ale chtěl jít jinam.
Přihlášku, ač nerad podepsal, byl přijat, ale nešel. Důvod je tak jasný: zkrátka se ve svých krásných patnácti letech zamiloval do spolužačky a nic a nikdo by ho nepřesvědčil, aby šel jinam. Snažili jsme se všichni, seč jsme mohli, NIC.
Minulý týden jsem mluvila se sestrou a ta mi začala vyprávět, že její vnuk Kuba, který je o rok a půl starší, chodí tedy na gymnázium o třídu výš, se zúčastnil 12. – 16. 11 2012 celostátní soutěže v programování BOBŘÍK INFORMATIKY 2012, kde dosáhl nejvyšší počet bodů v kategorii junior a umístil se tak z cca pěti tisíc soutěžících na krásném 1. – 9. místě. A kdopak se to tam umístil s ním? Správně tušíte, můj vnuk! Jsou to oba kluci šikovní a být 1. – 9. v republikovém pořadí – kategorie junior a získat plný počet bodů, to si myslím, že je chvályhodné.
Na gymnáziu, kde vnuk studuje, soutěžilo 126 studentů a ze všech byl úplně nejlepší. Mám radost, vím, že umí, ale tak si říkám, aby ho jednou nemrzelo, že nešel na školu, kde by se toho mohl naučit mnohem víc než by šel na vysokou. A kdo ví, zda se vůbec dostane! Ale všichni víme, že lásce se poroučet nedá, jeho milá se zase kvůli němu přihlásila do pěveckého sboru na škole. No, není ta láska krásná?