Dnes jsem na práci nebyla moc použitelná, tak jsem ležela a četla. Dostal se mi do ruky magazín, kde byly otištěny nové vánoční pohádky. Přečetla jsem je všechny, ale některé bych ani jako pohádky nedoporučovala (tedy pro děti), ale líbila se tato, kterou povídal své dcerce Václav Upír Krejčí.
Pohádka se jmenuje ŠOTEK A KLÁRKA….
Šotek, jako každý den před odchodem do tiskárny na noční, šel tajně uspávat malou šibalku Klárku. Potichu a po špičkách se přibližoval k postýlce.
„Mám pro tebe dárek, ale nesmíš ho nikde ukazovat, je to tajné.“ Šotek vytahoval kartičky. „To jsou pohlednice ze sériové řady Vánočních stromků.“ „Ukaž… to neznám!“
„To ani znát nemůžeš. Místo vánočních, krásně zdobených stromků se tam objevily nesmysly!“
Klárka vzala obrázek a už jí šibalsky očka jen zářila. „Tady na Karlově mostě stojí Petřínská rozhledna?“ radovala se z odhalené chyby. Najednou ale zesmutněla.
„Copak?“ zajímal se Šotík.
„A proč jste tam nepřitiskli taky moře? Já chci mít v Praze moře!“ zasnila se.
„A tady na Václavském náměstí místo sochy sv. Václava na koni stojí socha Svobody? New York v Praze! Slib mi Šotíku, že už to tak zůstane!“ žadonila.
„No na té pohlednici ti to slíbit můžu…“
Klárka se smála, až se za peřinu popadala a vyčerpaná od smíchu usnula. Cumlala si prstík jako dudlík a mačkala panenku, co ani dýchat nemohla. Šotek jí opatrně vytáhl pohlednice z ruky a odešel do tiskárny tisknout Ježíška.
Tak snad ty letošní Vánoce dopadnou líp.
*****
Tak to je konec pohádky. Věříte, že bych to do V. U. Krejčího ani neřekla?
A teď bych přidala jedno přáníčko. Je to sice ještě brzy, ale dostala jsem ho já a je tak krásné, že se chci podělit se všemi, kterým se také líbí tak jako mně.
A nakonec ještě přidám fotku mé juky. Nedávno jsem psala, že jsem ji uřízla a dala zakořenit a ona se, kytka jedna hodná, chytla i v listopadu. Roste krásně.
Krásný adventní čas přeji!