Řeknu to krátce. Někdy je náhoda opravdu velký blbec, někdy vděčíme náhodě za mnohé. Často jsem viděla, že někdo na náhodu nevěří, prý je to osud, já nevím, já to mám asi tak půl na půl, ale pár těch náhod, které byly jako blbec, jsem poznala. Posuďte sami :
-
Když jsem nastoupila do práce ve firmě, kde jsem pracovala do důchodu, chodila tam za mnou s poštou jedna pracovnice přibližně stejného věku. Měla vždy chvílí času si popovídat. Slovo dalo slovo a řekla mi, že se u nich na oddělení uvolnilo místo, jestli bych nešla k nim pracovat. Ona tam byla zaměstnaná pouze jako pomocná dělnice a já jako THP, jak se nám tenkrát říkalo. To jí asi hned nedošlo, tak mi to vracela tím, že mně jako členka výboru KSČ pěkně házela klacky pod nohy, protože já byla její nadřízená. No, neměla mne tam lákat, že?
-
Jedné mé sousedky manžel jednou přišel domů z „kontroly u lékaře“, protože byl ve stavu nemocných a měl trenýrky naruby. Sousedka v tom neviděla nic hrozného, jen ho na to jemně upozornila…. no a po asi měsíci mu přišla na nevěru. Jo, pánové, na to pozor!
-
Já, když jsem ještě byla s mým prvním manželem, tak jsem tenkrát jela sama s malými dětmi k rodičům na Moravu. Manžel nemohl, prý by nedostal dovolenou. Vrátila jsem se pak ale o den dřív, než jsem avizovala a jak to dopadlo? Tušíte správně, měl v našem bytě málo oblečenou slečnu a já sama cestovala s malými dětmi přes půl republiky. Jen připomenu, že mobily ještě tenkrát zdaleka nebyly. Tak příště do bytu ne!
-
Musím ještě přiznat, že nejezdím zásadně v tramvaji ani v autobuse načerno. Prostě to neumím myslím si, že by to na mně každý poznal a mně by okamžitě bolelo strachy břicho. Jednou jsem se takhle vracela z vedlejšího města tramvají, byla jsem celá rozhozená, protože jsem se vypravila jet k mamince a oni si mezitím zrušili autobus. Je to už asi tak pět let. Maminka mi pak plakala do telefonu, dcera ani syn mne tam odvézt nemohli, protože kdesi byli, tak jsem měla na krajíčku i já. Sednu do tramvaje a po chvíli přišla revize. Klidně paní revizorce předložím průkazku a ona mi sděluje, že vlastně jedu načerno. Špatně jsem kartu přiložila k označovacímu strojku. Jí to bylo srdečně fuk a já nic raději nevysvětlovala a zaplatila požadovanou pokutu 200 Kč na místě. No, tenkrát to ještě šlo! Ale zajímalo by někoho, že ZÁSADNĚ načerno nejezdím? No, blbec jak vyšitej.
-
Ale chtěla bych také připomenout, že ne vždy je náhoda blbec. To jsem jela jednou takhle do práce, autobus nabitý k prasknutí, na sedadle seděl pán, který jak mne uviděl, okamžitě mne pustil sednout. Pak si dlouhé roky dával pozor, kdy jezdím do práce a kdy z práce…. dál netřeba. Nakonec jsme se vzali a jsme spolu už 31 let.
Tak vlastně jsou NÁHODY a náhody. Z toho plyne i to, že náhoda se nedá naplánovat, nelze ji očekávat a dokonce ani vysvětlit.
Tak je to tedy náhoda nebo osud? Kdoví!