Všichni normální lidé většinou spí. Na digitálních hodinách je na displeji červeně čas : 0,15 hod. vzbudilo mne nutkání na záchod. Ano, už jsem spala, chodím brzy.
Tak si znovu lehnu a ten moment, než usnu, tak mi najednou bleskne hlavou! No to jsem tedy tisková mluvčí – pořádně sklerotická! Vždyť já ty dopisy, které jsem včera vláčela celou dobu nákupu v kabelce, tak jsem je zase donesla domů! A mamince jsem slíbila, že je pošlu. Je to možné? A co když to do rána zase zaspím jako řadu jiných věcí? To už bych se musela stydět! Znovu tedy vstanu, vezmu z kabelky oba dopisy a položím si je vedle mobilu. Abych ráno nezapomněla, protože mobil si už teď beru pravidelně sebou, když jdu nakupovat!
Tohle všechno je tedy pravda. Jsem opravdu tzv. tisková mluvčí pro maminku už celých těch 6 let, co téměř nevidí. Ona stále ještě vzpomíná na své sousedky a ve svém pokročilém věku si pořád pamatuje jejich narozeniny. Dostala jsem tedy za úkol jim napsat přáníčko jejím jménem. No a málem jsem to prošvihla. Posílám za maminku také přání na Vánoce a Velikonoce, dřív jsem i psávala víc dopisů. Ale adresář už hodně prořídl…
V noci mne probudilo asi také to, že pořád jsem myšlenkami u maminky ještě dřív, než tam dojedu. Ještě zařídit drobné nákupy, které bratr běžně nedělá, upéci buchtu a zítra tedy jedu!
Správně tedy tušíte – soused včera večer na mne klepal, že má dobrou zprávu, auto prý určitě bude do pátku opraveno – v pátek tedy jedeme! Já při mé smůle doufám, že do toho nevlítne něco jiného, ale pro jistotu mám jištěný další odvoz – dcera by mne odvezla, kdyby bylo nejhůř a v pondělí mne přiveze zase syn.
Maminka se už těší, protože víc než úklid je pro ni důležitá celodenní přítomnost někoho dalšího. Tak proto asi straším i v noci už i já.