Když jsem psala článek, ve kterém jsem se zmínila o dobrovolném dárcovství krve mé vnučky, tak jsem zapomněla zmínit to, že její táta daroval krev dlouhé roky a hodně často. Měl již zlatou Jánského plaketu a jel dál. No, až do té doby, než tragicky zemřel.
A protože má dnes vnučka jmeniny, tak se mé myšlenky ubírají hodně jejím směrem a už v noci, když jsem nemohla spát, jsem vzpomínala.
Včera večer mi volala dcera, že vnučka jako vždy odjela do Prahy do školy. Dcera vlastně převážně celou sobotu a neděli pekla a vařila. Jednak proto, že chtěla vnučce udělat radost nejen hmotným dárkem, ale i potěšit její chuťové buňky. V sobotu jí upekla její oblíbené řezy, ale ty by nemohla vzít sebou pro jejich krém a křehkost, tak v neděli jí upekla perník. K obědu dělala bramborový salát a řízek, v sobotu také dobrůtky a pak jí zabalila sebou co nejvíce jídla, aby v té Praze nestrádala. Zatím totiž nestíhá obědy a stravovat se někde v restauraci, to by bylo hodně drahé.
Tak jsem si vzpomněla na to, jak jsem já vyvářela, když moje dcera studovala vysokou školu, to byl samý kastrůlek a krabička, měla takovou speciální tašku pouze na potraviny a vždy všechno hezky spapala.
A ještě se ale musím vrátit o generaci zpět. Moje maminka vždy, když jsme přijeli na návštěvu (odstěhovala jsem se ve svých 21 letech hoooodně daleko), tak nevěděla, co by nám ještě dala sebou. Vařila k obědu třeba tři jídla, kdo měl na co chuť, tak mu plnila přání, naši měli dřív i kousek pole, tak jsme vozili brambory, okurky, ovoce, no zkrátka všechno, co bylo momentálně k mání.
Moje maminka se v tomto nezměnila a ještě teď, když k ní jedu, abych jí pomohla s úklidem a pomocnými pracemi, tak zkoumá, co by mi dala sebou domů. A já myslím jsem na tom stejně.
Proto jsem po včerejším rozhovoru s dcerou ráda konstatovala, že tyto krásné vlastnosti se u nás dědí z generace na generaci a já věřím, že i Terezka to jednou nebude praktikovat jinak.
Užij si ten dnešní svátek, Terezko, ještě jednou vše nejlepší!