Když jsem přemýšlela, jestli mám co říct na toto téma týdne, tak se mi v mysli vybavila jedna hodně dávná vzpomínka. Vůbec ne hezká, ale úzce s tímto tématem souvisí.
Stalo se to před padesáti lety. Byla jsem mladičká, rok vdaná a právě se mi narodilo dítě, které jsem moc chtěla. Chlapec, se kterým byly spjaty i starosti.
Syn dostal ihned po porodu tu kojeneckou žloutenku a já měla také zdravotní problémy a nepustili nás oba dřív, dokud jsme nebyli oba v pořádku. To už bylo synovi pět týdnů a já se nemohla dočkat až budeme doma. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát nás, prvorodičky, učili v nemocnici jak máme koupat a přebalovat děti. Začínala se tenkrát propagovat jakási otužovací metoda, tedy dítě na stole namydlit a pak jen ve vaničce opláchnout.
S manželem jsme tenkrát bydleli u jeho rodičů v malém domečku, kde jsme měli jednu místnost my, jednu oni a maličká kuchyňka byla společná. Moje maminka bydlela o pár km dál, byla to jen jedna vlaková zastávka a tak v den D se samozřejmě také přijela podívat k nám, vlastně k manželovo rodičům.
Nejen já, ale obě babičky byly také natěšené na svého prvního vnoučka. Babičky se rozhodly, že se zúčastní našeho prvního domácího večerního koupání. Tchyně zatopila (až z nás lilo), a šly jsme všechny do toho. Já jsem začala synka koupat tak, jak to dělali celou dobu v porodnici a jak nás to učily porodní báby.
A už nastal problém. Moje maminka jen udiveně koukala, ale tchyně, ona nebyla zlá, ale byla takový generál, ta hned měla námitky.
„To je přece blbost, mydlit dítě na stole, vždyť mu musí být zima!“ říkala hned na úvod.
„Ale není, jednak je tu teplo až moc a pak ho v té porodnici koupali takhle celou tu dlouhou dobu, co jsme tam byli spolu“, odpověděla jsem já.
„My jsme vždycky koupali dítě normálně, bez těchto novot a vidíš, že to bylo v pořádku,“ byla další námitka ze strany tchyně. Moje maminka se sice moc nezapojovala, ale bylo vidět, že i jí se to moc nelíbí. Po chvíli už diskuse gradovala tak, že jsem toho měla dost a nemínila jsem nic měnit.
„Vy jste si to dělaly podle svého a já budu taky. TOHLE JE MOJE dítě a já si ho budu vychovávat podle svého. Vy jste to dělaly také tak. Když se vám to nelíbí, tak odejděte z pokoje, já to zvládnu sama“. Tak. Bylo to tvrdé, ale ten moment jsem to cítila tak, že mi chce někdo upírat mé svaté právo na to, abych si užila po dlouhé době svého miminka a chtěla jsem si to dělat po svém.
Nicméně obě babičky odešly do kuchyně, moje maminka pak šla na vlak a odjela domů. A já? Celý večer jsem proplakala, že jsem byla na babičky ošklivá, že jsem je prakticky vyhodila z pokoje, hlavně však na svoji maminku, protože ta se nevzpouzela a taky odešla, manžel mne uklidňoval…
Hned další den jsem se šla omluvit oběma a věřte nebo ne, černé svědomí jsem měla hodně dlouho. Ještě dnes mi při této vzpomínce je všelijak.
Ale MOJE DÍTĚ jsem si chtěla vychovat podle svého. A myslím, že to dopadlo moc dobře.