Probudili jsme se ráno zase do slunného dne. A tak jsme se hned po snídani vydali za nostalgií. Tedy ne mou, ale manželovo. Sedli jsme na tramvaj a šup – jeli jsme se jako vždy podívat do Vršovic, kousek od „ďolíčku“, kde manžel jako kluk za války bydlel. Museli jsme to projít celé kolem dokola, za ty roky, kolikrát jsem tam s manželem byla, bych už mohla napovídat, ale nechala jsem ho vzpomínat.
„Tak se podívám, jestli tam někde není známé jméno“, říkal manžel a koukal nejen na „jejich“ dům, ale i na ty okolo, kde bydleli spolužáci a kamarádi jak ze školy, tak z fotbalu. Zase jsme šli kolem školy a najednou manžel říká : Základní škola života. „Co?“ říkám já. „No tady je to napsaný“, tak hledám kde a už se směju, protože manžel už je takový popleta a vidím nápis na škole : ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA. No co, zasmáli jsme se, obešli jsme známá místa a šli zpátky na tramvaj.
Manžel před domem, kde bydlel.
A musím říct, že jsme v duchu blahořečili našemu hlavnímu městu, že nás nechá jezdit zadarmo. To bychom se naplatili. Bolely nás nohy, hup do tramvaje nebo metra a jelo se dál. Vím, že už jsem to psala posledně při návštěvě Prahy, ale opět mi to nedá a chválím. Ano, NIKDY nás v tramvaji ani v metru nenechali mladí lidé stát. Mládež je tam opravdu slušná a bohužel musím přiznat, že u nás tomu tak není. Ještě by nás při vstupu do tramvaje povalili, jak se tlačí, aby se posadili.
Oběd jsme si dali opět v hotelové restauraci a po siestě vyrazili. Kdo nebyl na Václaváku jako by nebyl v Praze, říká i můj manžel a tak hurá na Václavák!
Květiny stále ještě krásně kvetoucí nepřipomínaly, že by byl už podzim.
Kousek dál jsme byli zváni k něčemu dobrému.
Tady ani zvát nemuseli. Stálo okolo lidí fůra, ale nevím kolik si jich dalo tuhle šunku 10 dkg za 80 Kč.
Tady v kavárně bylo posezeníčko. A všude jsou lidé.
Tak jsme to prošli, poseděli na lavičce a dali se směrem na Staroměstské náměstí. I tam prodávali teplou pražskou šunku, ale po cestě ulicí Na Můstku jsem si vyfotila živou sochu. Stál opravdu bez hnutí a měl spoustu zájemců o společné foto.
Cestou do hotelu jsme ještě viděli předvolební mítink.
Tento se konal na náměstí Míru moc lidí tam nebylo, ale prý mohou dostat pohoštění – vodu, kávu, koláčky a k tomu tam hrála skupina Rangers. My jsme jen poslouchali ze zastávky tramvaje, ale když jsme pak jeli okolo, tak tam byla opravdu jen hrstka lidí.
Na náměstí Míru jsem si také vyfotila jednu sochu. Ano, je to Eliška Krásnohorská.
Už den před tím, tedy v sobotu jsme také viděli nějakou předvolební akci, ale v jiném složení. Také žádný enormní zájem.
Tady byly hlavy celé vlády, které organizátoři vyhlásili stop!
Ještě dlužím jedno krásné foto.
Poznáváte? Určitě někteří ano a zcela jistě Ivetka. Máš štěstí, že jsi zrovna pracovala, když jsem na Tebe koukala.