Už jsem si dost přečetla o tom, komu všemu je všechno jedno, ale v podstatě si myslím, že je to jen takový krycí manévr. Abych měla klid a pokoj od všech nebo jen některých otázek, odpovídám, že je mi to jedno.
Ve skutečnosti to tak určitě není. Nemůže mi být přece jedno jestli se na mě děti nebo rodiče dívají tak nebo tak, protože se snažím, pokud jsem normální o to, aby mi právě všechno jedno nebylo.
Já osobně tuto větu dost často slýchávám od svého manžela na moji otázku, co mám uvařit k obědu nebo co si přeje k večeři.
„Je mi to jedno“, opravdu tak doslovně mi většinou odpovídá, ovšem pokud nemá nějaké speciální přání. „Vždyť víš, že sním všechno, co mi dáš“, dodává.
Ale PROČ je mu to jedno? Kdyby se mne někdo zeptal, tak si určitě z nabízených možností vyberu tu, která je mi momentálně nejblíž nebo ji mám nejraději. Tak tedy já. Ale manžel ne. Nakonec je to JEHO volba, ne?
Co by nám ale nikdy nemělo být jedno je to, jak se my chováme k ostatním lidem a nebo jak se chovají oni k nám. To také o lecčems vypovídá.
NIKDY by mi nebylo jedno, kdybych nemohla vidět své děti, vnoučata nebo vůbec členy rodiny. Proto také nechápu, jak může někdo žít s tím, že se rodiče nevidí se svými dětmi nebo naopak.
Také bych nikdy neřekla, kdyby někdo upadl na ulici nebo někdo potřeboval moji pomoc, že je mi to jedno, ať si pomůže sám. To ne.
Takže říct, že je mi něco jedno si myslím, že lze pouze na nepodstatné věci.