Už jsem tady na sebe prozradila, že jsem byla od pátku do pondělí mimo domov, u své maminky. Manžel zůstal doma sám. Ne, že by si neporadil, uvařené měl, nakoupit si umí, uklidit také. Kytičky jsem si opatřila, tak neměl žádné povinnosti, jen si jít nakoupit dle chuti něco k večeři a pečivo.
Musel si také vystačit sám o svých jmeninách. No právě, v pondělí bylo Otakara a tak měl manžel svátek. Já jsem mu přála pouze telefonem, moje maminka mu volala také extra, pokecal s námi, ale byl sám. Není malý kluk, přežil to. Ale ptala jsem se, jestli nedostal nějakou zprávu na mobil. Prý ano, asi od mé sestry, ale přečetl si jen půlku a pak se mu podařilo zprávu definitivně zlikvidovat ani nevěděl jak. Já vím, mobil moc nepoužívá, veškeré telefonování s rodinou i ostatními je na mně, ale je to také už takový můj popleta.
Od maminky, z té jejich „díry“, kde je pouze krásná příroda a jinak nic, ani skoro signál, od ní se nám tedy hodně špatně telefonovalo. Třikrát to vypadlo, než jsme se stačili domluvit na něčem. Vždy si to spolkne korunky, ale mluvit se nedá. Ach jo. Tak proto jsme se také domluvili, že budeme něco řešit jen prozváněním. A je jasno.
Tak jsem mu v pondělí ráno řekla, že ho prozvoním, až mne bude prozvánět dcera, že vyjíždí pro mne. Aby tak přibližně věděl, protože dcera přesný čas dopředu nevěděla. Prozvonila dcera, prozváním manžela. Za chvíli zvoní on. „Aha, prozvání, že slyšel“, řekla jsem si. Ale za chvíli zvoní telefon znovu. A déle. Tak to zkouším zvednout, ale po 1 (slovy opravdu jedné) vteřině to vypadne a „sežere“ za minutu volání. Nevěděla jsem, jestli manžel něco chce, nebo co, ale za chvíli zvoní znovu. A nic. Tak jsem šla „ke zdroji“, bratr má na balkoně anténu od operátora a volala mu. Napřed si zanadával, jak ten telefon blbne a žere koruny a pak se ptal, co jsem mu chtěla, když jsem ho prozváněla. To mne dostal. Znovu jsem mu tedy zopakovala, co jsem mu řekla ráno a on se zeptá:“A dcera už vyjela?“ Tak to mne málem omývali. Říkal, že je to hrozné, být tak sám, že doma není žádný „generál“ a už abych byla doma.
Tak vida! Najednou jsem generál! Doma to tak nevypadá. Ale nakonec to dobře dopadlo, to už víte z předchozího článku, včera i dnes jsem mu vařila dobrůtky na přání, když jsem nemohla na ten jeho svátek a děti se dostaví o víkendu popřát ještě jednou osobně.
Hlavní je, že jsme to všichni v pořádku přestáli. Určitě to nebylo po prvé ani naposled!