Abych nebyla nespravedlivá. Popsala jsem téměř celou dovolenou, ale nenapsala jsem skoro nic o naší – zase říkám naší, ale je dcery, jorkšírce Peggince.
Ta si také užila své. V autě nás bylo 5 a Peggy, jeli jsme 3 hodiny, tak byla ráda, když mohla ven! Na procházky chodila moc ráda, ani jsme ji nestačili.
Taky ji někdy vnučka nesla, ale nechtěla.
Na dovolenou jsme přijeli tedy v neděli v poledne a už v úterý ráno hlásila dcera, že nejen, že nespala s vnukem, ale Peggy se v noci poblinkala. Musela všechno po ní setřít a ráno přeprat, tak jsme čekali, co se z toho ještě vyvine.
Nedopadlo to tak, jak jsme mysleli, byla v pořádku, ale hned druhý den ráno dcera zase hlásila další problém! Pegginka začala hárat!
Teď nám teprve docvaklo, proč se mohli kvůli ní den předtím dva psi zbláznit. Byli jsme na zmrzlině ve venkovní restauraci i s pejskem. Byl tam také malý jorkšír – kluk, ten se od ní nehnul a ještě jeden pejsek, rasu nevím, ale nebyl velký. Ten se také pořád motal kolem ní a tak pán dopil a raději odešel. Ten malý jorkšírek, co na ni tak dorážel, se jmenoval Endy a ne a ne se vrátit ke svým pánům. Když jim přinesli teplé jídlo, odešli jsme my, protože by se v klidu nenajedli.
Tady je to psí namlouvání
Tak nám to pak bylo jasné, asi už cítili to, co my netušili. To ale nebylo všechno Peggy byla na roztrhání. Na té chalupě, kde jsme měli dočasný pobyt měli vedle za plotem v zahradě psa. Takový krásný, černý, pořád se motal kolem plotu, já ho chodila hladit, nabízela mu dobrůtky, ale ne. No jasný, také nám pak bylo jasno. Chtěl nevěstu. Dokonce tak moc, že večer asi tak kolem 22,00 hod. slyšela dcera šramot na dvorku a hlasy vedle na zahradě. Pes byl u nás a jeho páníčci za plotem přemýšleli, jak pro něho vlézt přes plot. Když už se dcera oblékala, že jim půjde na pomoc, přelezla asi jejich vnučka plot, podala jim psa, ten dostal vyhubováno a problém byl pro tuto chvíli vyřešený.
No jo, ale opravdu jen pro tu noc. Ve čtvrtek ráno, když dcera odjela s vnukem do nemocnice a vnučku si vzala sebou jako navigátorku, měli jsme s dědou Pegginku na starosti. Napřed jsem myslela, že se zblázní, oni všichni tři odešli a ji tam nechali. Stála za dveřmi a i když nás zná a má ráda, přece jenom nejsme její páníčci, tak za námi nešla. Nalákala jsem ji na psí dobrůtku, ale jen zjistila, že už nic nedostane, šup a byla zpátky za dveřmi. Lehla si tam na rohožku a nechtěla jít vedle za námi. Po chvíli si lehla přece jen o kousek dál na kobereček a až asi po půlhodině přišla k nám do obýváku a vzala nás na milost. Protože hárala, mohla ležet jen na „své“ dece, tak jsme ji dali na postel, ona si zalezla ještě dovnitř té deky a tam klidně spala.
Najednou jako když do ní střelí – to byl fofr – vyletěla z té deky ke dveřím, začala packami hrabat v rohu, ňuchat a nehnula se od dveří. Napřed jsem si myslela, že cítí, že se vrací dcera, ale ta neměla klíče, nemohla být tedy za dveřmi. Pak se manžel podíval přes okno a viděl za plotem souseda jak volá na psa! A bylo jasno! Ten pes se podhrabal pod tím plotem, kdybyste viděli tu mezírku, tak budete asi tak zírat jako já, že to není možné, ale bylo! Co dokáže jedna fena! Manžel tedy šel na dvorek, že psa, který měl i vodítko, takže určitě utekl, odvede sousedovi k brance. Ale ten pes se nechtěl nechat ani odvést, stále se vracel na dvorek. Nakonec se to tedy podařilo, ale zadýchaní byli oba. Manžel i pes.
Já vím, že psi mají hoooodně vyvinutý čich, ale až tak, to jsem tedy netušila! Zabalená v dece, přes několikery dveře až ven cítit jeden druhého, to je výkon!
Nakonec mi těch pejsků obou bylo líto. Říkala jsem si, když ta naše Pegginka tak řádila u těch dveří, tak by ho asi taky chtěla, ne? No, už se s pejskem neviděli, protože jsme ten den večer odjeli domů. Ale pro mne to byl hodně silný zážitek.