Ráno jsem se probudila do deštivého dne. Jindy bych nebyla moc nadšená, ale v čase, kdy bylo venku doslova nedýchatelno, jsem to přivítala jako určitě většina ostatních.
Měla jsem dnes poslední obstřik na ta moje bolavá záda a dál už mi musí asi pomoci Bůh nebo já sama. Také mne moc mrzí, že jsem nemohla jet k mamince, tentokrát bych to opravdu nezvládla. Ani tu cestu. Doma stačím jen uvařit a už odpočívám. Paní doktorka mi řekla, že to prý vždycky odešlo, tak musí i tentokrát, mám se dát nahřívat (v tom vedru je to taky za trest), mazat mou koňskou mastí a hlavně NIC NEDĚLAT.
Já vím a poslouchám. Dnes jsem však chtěla zkusit jít kousek dál než na středisko a nakoupit si některé věci sama.
Venku sice pršelo, ale bylo teplo, tak jsem neměla nic na sobě s kapsami. „Tak si neber mobil, no a co, stejně Ti nikdo tak brzy ráno nevolá“, řekl mi manžel. Průkazku na autobus dal k sobě do kapsy u košile a šli jsme nakoupit.
Šlo to pomalu, ale jistě a hned v obchodě jsme potkali syna se snachou. „Jé, my vás pak vezmeme domů, ale musíte když tak chvilku počkat venku“, říkali a tak jsme šli každý po svém nákupu.
My jsme nakoupili celkem brzy, protože přece jen už se mi začínala ozývat záda. Venku jsme chvíli čekali s manželem. Brzy nám však došlo, že je třeba jít přes město a koupit chléb a nějakou uzeninu. Manžel tedy říkal, že půjde dokoupit zbytek a já mám čekat na syna. Dal mi své klíče, protože já je nenosím, když jdeme spolu, já si zase vzala jeho batoh s nákupem a on si vzal jen igelitku na ten chléb a ostatní.
Manžel tedy odešel a já čekala. Kdepak já a stát! Už jsem se tam zkoušela různě opírat, šla jsem zpět do obchodu, jestli syna se snachou neuvidím, ale nic.
Tak, teď bude nakonec manžel doma dřív než já, nemá klíče, bude mne hledat, no různé myšlenkové pochody mi probíhaly hlavou. Ještě jsem si stačila uvědomit, že nemám vlastně ani průkazku na autobus, tu zapomněl manžel u sebe v kapse, nemám ani korunu, protože ani peníze nenosím, jdeme-li spolu, nemám mobil, no stačilo. Tak jít pěšky zase ten kus cesty a do kopce, to snad ani nezvládnu, už mne bolel celý člověk.
Ale znovu jsem se utvrdila v tom, že když si člověk myslí, že už to nejde, že nemůže, tak to ještě jde, protože musí….
Přicházela jsem tedy pěšky k našemu domu a vtom přijížděl autobus. Správně jsem tipla, že manžel bude už v tomto autobuse. Ten jen koukal, kde se tam beru, s batohem na zádech a pěšky.
Doma jsem okamžitě koukla na mobil a bylo jasno. Měla jsem tam zmeškané volání od syna! Musela jsem pak asi půl hodiny sedět bez hnutí než jsem trošku vychladla a zařekla se : UŽ NIKDY BEZ MOBILU, KLÍČÍ A BEZ PENĚZ! On jeden nikdy neví!