Napsala jsem blbost? Ne, tak to opravdu bylo.
Minulý týden jsem v jednom mém článku psala, že mám zase větší potíže s tou mou bolavou starou zničenou páteří a že chodím na obstřiky. Chodila jsem celý týden, stav se mi zlepšil natolik, že jsem stačila umýt okna (ta nová se myjí jedna báseň) a převléct postele. Drobnější věcí byly samozřejmostí. V pátek jsem tedy absolvovala poslední obstřik, pochválila moji paní doktorku z neurologie a byla ráda, že mi bude zase na chvíli dobře, no to je silné slovo, prostě líp.
Ještě jsem ten den vyprala všechno prádlo (pardon, to pračka), na žehlení toho nebylo mnoho, tak jsem to v sobotu zvládla cca za hodinku.
Vždy, když uvařím oběd tak si za odměnu lehnu na gauč a čtu noviny. V neděli noviny nekupujeme, tak jsem si vzala knížku a asi hodinu četla. Pak jsem vstávala, ale šlo to nějak ztěžka. Ještě jsme stačili zajet autobusem pro ty inzerované kaiserky a pak to šlo se mnou rapidně z kopce. Lék, který obvykle beru, nezabral a tak si toho všiml i manžel. Chodila jsem celá nakřivo a asi to bylo na mně vidět. Když jsem si našla vhodnou polohu v křesle, tak to šlo, ale jak jsem vstala a chtěla jít, to už moc ne. I když mám vyzkoušené, že když si večer vezmu můj lék na tyto bolesti, že pak dlouho nemohu usnout, riskla jsem to. Lék opět nic a já ještě ve čtyři hodiny ráno koukala na čas na budíku. Ležela jsem pokud možno v jedné poloze, tak to šlo. S obracením to bylo horší.
Dnes ráno byl na neurologii objednán můj manžel, ještě jsme si říkali, že se vystřídáme. Sotva jsem vstala z postele, už jsem viděla, že je zle. Špatně na zvracení od bolesti, zpocená jak myš – a co teď? Na neurologii berou jen objednané pacienty, ale já přece ještě v pátek dostala ošetření, tak to zkusím.
Byla jsem odhodlaná se jen tak nedat a bolest mne v tom utvrzovala! Ale vždyť já nedojdu ani těch pár metrů na středisko? A co sejít těch 63 schodů dolů z domu? Volala jsem synovi SOS! Volám jednou, volám po druhé – syn telefon nezvedá. Zkusila jsem tedy snachu, hurá – tam jsem uspěla. Jo, jsou doma, ale syn si nechal mobil dole v kuchyni a pracoval „u sebe“ nahoře. Po vylíčení situace hlásil, že ihned sedá do auta a jede. Zlatý kluk, ještě že ho mám! A tak blízko!
Jakmile na neurologii sestřička otevřela dveře a volala na obstřik – tak jsem se tam hned nacpala i já s tím, že jsem ty obstřiky pátkem určitě ještě neukončila. Asi jsem vypadala hrozně, protože mne sestra hned pozvala dál a i pí doktorka se zúčastněně ptala, co se stalo. Co jsem dělala? Opravdu NIC, paní doktorko, ležela na gauči, četla a už málem nevstala!
Normálně určitě nikdo nechodí rád k lékaři, ale v tomto případě jsem jí byla moc vděčná, že se mne ihned ujala.
Okamžitě mi to připomnělo moji poslední dovolenou u moře, bylo to hodně podobné a všichni na mne soucitně koukali a otvírali mi dveře.
Na obstřiky budu chodit tedy ještě další týden, jen aby pomohly a nakonec mne nešoupli do nemocnice, i když by se také nedalo nic dělat. Se synem jsme jeli ještě do lékárny pro další lék a pak mne chudák táhl do schodů, tedy já šla, ale byl mi v pravém smyslu slova oporou, já vím, že ho ještě teď možná bolí ruka.
A pak jsem se málem rozplakala. Ne bolestí, něco vydržím a vím, že zase jednou odejde, ale mám domluvené s maminkou, že tam v pátek přijedu. Potřebuje zase moji pomoc. Nic těžkého to není, ale přece jen – stačí asi i ta cesta. Jestli nebudu schopná, bude to maminku moc mrzet, ale určitě ještě víc mne. Připadám si pak tak bezmocná tou mou neschopností a bylo by mi maminky opravdu moc líto.
Tak jsem se aspoň z toho všeho trošku vypsala a moc vás prosím, myslete na mne, aby to dobře dopadlo, nerada bych maminku zklamala, moc by mne to mrzelo.
A ještě na závěr jen dodám, že manžel, který šel také k doktorce, protože byl objednaný, měl okamžitě vyšší tlak!
A je skóre srovnané – včera smích a dnes mne přešel!