V lednu letošního roku jsem psala o jedné mé sousedce, kterou znám hodně let. Také jsem se mockrát zmiňovala o tom, že vlastně bydlím stále v jednom domě, v jednom bytě a to od začátku, co jsem se přestěhovala z jižní Moravy sem na severozápad Čech. Už to bylo letos padesát let.
Průvodně jsme tady bydleli samé mladé rodiny s malými dětmi, časem se někteří odstěhovali, ale ještě nás tady pár vytrvalců zůstalo. Jak jsem to dnes spočítala, tak v každém patře jedni nájemníci jsou ti původní. Jsme třípatrový dům, takže 4 partaje.
Tahle sousedka, o které jsem psala ZDE, mezi ně patřila. Až do soboty.
Dnes ráno, když jsem šla nakupovat, jsem našla na dveřích její parte. Vím, že byla nemocná, byla už asi 3 měsíce v nemocnici, ale nemyslela jsem si, že je to až tak vážné. Nedávno jsem mluvila s jejím synem, který říkal, že to tam vidí ještě na hodně dlouho, ale jinak nic. Vím, že měla velké bolesti nohou, měla strašné žíly. Pak ji odvezli do nemocnice, kde prý se asi něco pokazilo a fofrem převoz do krajské, kde skončila i na chvíli v kómatu a museli prý ji operovat, snad hlavu, aspoň tak jsem to slyšela. Byly jsme stejně staré. Už začíná to smutné loučení s těmi, které znám tolik let. Ano, dojalo mne to a moc. Na parte měla napsaného jen svého syna, sestru a co mne dorazilo úplně, tak nakonec byl – Valdík – pes.
Tato moje vrstevnice toho mnoho pěkného asi v životě nezažila, pokud si dobře pamatuji, tak jí zemřela holčička asi hned při porodu, měla tedy jenom syna, který se narodil s obrnou. Celkem dobře se s tím vyrovnal, trochu kulhá a ruku má ne tak funkční, jak by měl, ale dobrý. Nikdy se ale neoženil, nemá děti. Ona byla roky sama, manžel jí zemřel jako mladý a už prý žádného šikovného nepotkala. Nedočkala se tedy ani svatby svého syna, ani vnoučat, měla cca 10 – 12 let jen tohoto psa Valdu, kterého si vzala z útulku, kam prý tenkrát šla jen tak se podívat.
Není do mne dnes nic, já vím, že „tam“ musíme všichni, ale vždy jsem zaskočená, když se jedná o někoho, koho jsem dobře nebo dlouho znala.
Už jsme tady tedy z původních usedlíků jen tři partaje. A to jedna paní už je vdova.
Včera jsem psala o oslavě křtin – vítání do života a dnes – opak! Ale vše patří k životu, já vím!