V polovině července roku 2006 v počtu 11 osob jsme se vydali autobusem do Bibione. Už jsem zde párkrát psala, že jsme jako „Hujerovi“ jezdili už roky na společnou dovolenou a v Itálii jsme byli nejčastěji. Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, moje bolavá páteř na tom nebyla hůř, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi tíž vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to „rozchodit“. Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli.
Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k „nim“, aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi už nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?). Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. Bylo jí tenkrát 18 let, studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělala krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající „Hujerovic“ byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla „na krajíčku“, bylo to milé.
Večer ve 22,00 hod. přišla vnučka, která měla větší strach než já, aby mi píchla další injekci, další pak druhý den ráno v 8,00 hod. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer ve 20,00 hod. jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je až ve 21,00 hod., ale pak ve 20,00 hod. zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala „stěnu“ a vnučka píchla injekci.
Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku, ale když jsem to vyprávěla mé praktické lékařce, tak mi řekla, až se vysmála, že můžu jet už tak akorát do Pelhřimova nebo do Písku. Doma se mě už ujala neuroložka a obstřiky zabraly.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni „skákali“ kolem mne. Od té doby mohu jezdit jen na kratší vzdálenosti a přiznávám, že raději vlakem. Proto je cestování do naší milované Itálie k moři už minulostí.
PS: Pokud někomu, kdo chodí ke mně na blog už delší dobu přijde příběh povědomý, je to pravda. Trošku jsem ho jen pozměnila a připadalo mi vhodné to uveřejnit k tomuto TT jako další na toto téma.