Je to opravdu až k nevíře, ale nemohu si pomoci. Máme druhou polovinu dubna až do dnešního dne zabranou. Jsme v této době čtyři za sebou, co máme narozeniny. Začal to krásnými osmnáctinami Luky, týden po něm neméně hezkými patnáctinami Tom, pak jsem byla já a dnes, dnes má své půlkulatiny dcera Zdeňka, nar. 9.5.1967.
Půlkulatiny píši proto, že kulatiny beru jako čísla celá, tedy na konci s nulou. Tady je zatím na konci pětka, proto jsem napsala půl…
Snad mi to promine, že jsem práskla její roky, ale myslím, že se nemá za co stydět. Tak tedy aspoň malé vzpomínání ve fotografii :
Podle svíčky je vidět, že už měla naše slečna 1 rok. Měla první šatičky a moc jí to slušelo. Fotil jí můj tatínek a musela sedět, protože ještě nechodila. Byla trošku líná.
To jsou Vánoce 1970, dceři bylo 3,5 roku a už tenkrát nosila culíčky a už tenrkát jí slušely.
A už se připravovala na velký a důležitý krok. Tady nezbytný kornout a s ní starší bratr. Ano, tenkrát byli všichni pionýři. Byl to rok 1973.
To je rok 1975 a pohodička v Bulharsku. To už tam byly děti po druhé! A moc spokojené!
To je také fotka z dovolené. Jezdili jsme i pod stan. To jsou sedmdesátá léta, ale přesně už si to nepamatuji. Když vyšlo počasí, tak bylo i tak dobře.
A píše se rok 1981. To jsem si brala mého manžela a děti nám tedy byly na svatbě. A už dost velké. Dceři bylo 14 a synovi 19 let.
Rok 1991 a konečně jsme se dočkali promoce. A z dcery je paní učitelka.
Hned po promoci byla svatba. To aby šla učit už s novým jménem. Bohužel, měla smůlu.
To už je dcera v roce 2010 – tedy po 19 letech od té předchozí fotky. Jeden vánoční pozdrav.
Fotka stará týden, těch 15 neukazuje, že by měla ona, ale její syn. Jak to uteklo!
Přejeme tedy ještě jednou hodně zdraví, více štěstí a ať se Ti konečně splní to Tvé tajné přání! Kdybych to řekla nahlas, tak riskuji, já vím. Krásný den. Tvoji rodiče.