Sázky a sázení

Nejsem z těch, kteří si myslí, že sázením zbohatnou. Ale ten adrenalin nějaký tam je, když se losuje sportka. Tedy aspoň u nás.

Pamatuji si, že můj tatínek kdysi sázel sazku. Tedy ne sportku, ale tipy na výsledky utkání, většinou fotbalových. Vím, že docela uměl, párkrát se trefil a vyhrál pár korun, ale nikdy ne tolik, aby to něco změnilo. Jednou si vzpomínám, jak říkal mamince: „Od zítřka jsme boháči, vyhrál jsem 1. cenu“. No, to byla sice pravda, ale také si dobře pamatuji, že tenkrát někdy ke konci padesátých let, to bylo 40 Kč, bylo jich tenkrát hodně takových. I když to bylo tenkrát hodně víc než dnes.

Já sázím sportku už řadu let. Řekla bych, že asi tak 40 určitě, tedy ještě předtím, než jsem si vzala svého nynějšího manžela. Sázím jen jeden sloupek a jsou to data narození mých dětí. Měla jsem tři, ale protože se dvě narodily jeden měsíc, tak to šesté poslední číslo je moje. Napřed jsem dávala kolik mi je roků, ale pak jsem pochopila, že by to stejně pořád nešlo a „šoupla“ jsem tam rok mého narození.

Dovedete si jistě představit, že tato čísla nelze zapomenout a za celou tu dobu všechna nikdy nevyšla. Je to jak se říká „o hubu“ zrovna teď přestat.

Ještě když jsem chodila do práce, tak jsme sázeli všichni jako kolektiv. Bylo nás tam pět a ten šestý sloupeček byl společný. Pravidelně se o tuto sportku starala jedna naše kolegyně, od nás jen inkasovala peníze a my zase v neděli večer napjatě sledovali tah.

Pravda je, že tenkrát se losovalo jen jednou týdně a že byly jen 4 ceny, žádná druhá s prémií se nekonala. Párkrát jsme vyhráli tu poslední, buď někdo z nás, nebo na té společné, jinak špatný.

Vím, že jednou jsem v neděli u televize měla trochu větší radost! Vyšla 3. cena a to bylo tenkrát 400 Kč, dobrý ne, řekla jsem si. Nebylo mi však přáno. Kolegyně se přiznala, že zapomněla vsadit a výhra tedy nebyla. Ani jsem se na ni nezlobila, nějak jsem to brala, vždyť nikdo není neomylný. Asi právě proto, že jsem se nějak nerozčilovala, nebo jsem po ní nechtěla náhradu tak se situace opakovala příští týden. Zase jsem vyhrála, bylo to sice asi o 40 Kč méně, ale moje trpělivost za minule byla odměněna.

Jednou, opravdu jen jednou, to si pamatuji přesně, jsem uhádla 5 čísel, bylo to v roce 1979 a vyhrála jsem ve 2. pořadí 10 tisíc Kč. Také je pravda, že týden předtím a pak i týden potom byla 2. cena 40 tisíc, ale co mi bylo souzeno, tak to bylo. I tak jsem byla ráda a tady musím přiznat ještě jednu „kulišárnu“ od té mé kolegyně. Prý jednou zapomněla tu naši sportku u rodičů, když tam koukala na čísla, no a rodiče si řekli co kdyby, čísla si opsali a vsadili. Hádáte správně? Ano, pokud vás napadlo, že vyhráli právě v ten den, kdy jsem vyhrála já tu druhou cenu. No, bylo jim to přáno a vydělala na tom i moje kolegyně, také od nich dostala část výhry, tuším, že nějakých 2 tisíce korun a to byl tenkrát jeden lepší měsíční plat.

Od té doby tedy sázíme stále jeden sloupeček. Tady už nejde o to vyhrát, ale manžel stále říká, že to snad není možné, aby to za tolik let nevyšlo. Podle zákona pravděpodobnosti by to jednou vyjít mělo, ale může to být ještě v hodně daleké budoucnosti.

Proto mám radost i z malých výher. Tento rok vyhrávám „zatím“ každý měsíc. Sice jen pátou cenu většinou kolem 80 Kč, ale i malá radost se počítá, ne? Vždyť já ani po něčem velkém netoužím, ale děti by si s tím určitě dokázaly poradit.