Přijela k nám PROSTĚJOVSKÁ MÓDA! Letáček nabízel zajímavé výrobky, pro různé příležitosti a v různých cenových variacích, tak proč se nejít aspoň podívat, že?
Už dlouho jsem naháněla manžela, aby si koupil kalhoty, už jsem to na něj zde i práskla, že nechce, ale na druhou stranu…. Vždyť o normální obchod s oděvy u nás nezakopneme a ty drahé značkové – to už mít nemusíme!
Jeli jsme se tedy po obědě podívat! Věcí tam měli! Ochotné prodavačky, okamžitě jedna poradila a dokonce nabídla i zkrácenou délku v té velikosti, kterou jsme požadovali. Manžel si vybral, vyzkoušel, kalhoty byly na něj jak šité, ještě mně ušetřili práci, protože se nemusely zkracovat. Trefa!
Tak jsem to zkoušela dál. Měli tam i krásné košile, dražší i levnější, krásné kravaty pro toho mého kravaťáka, chvíli jsem se s ním motala okolo a jak myslíte, že to dopadlo? Dobře! Vybral si jednu košili, k tomu dostal jako prémii kravatu zdarma a jednu kravatu si za 300 Kč koupil! Celkem kalhoty, košile, kravata za 1400 Kč a jedna kravata grátis! To není špatný kup, ne? Já měla takovou radost, že se mi ho podařilo přesvědčit, snad větší, než kdybych si něco koupila já. On už si opravdu dlouho nic na sebe nekoupil, jen likviduje a říká, že už mu to vše stačí! Měl asi světlou chvilku či co a já toho využila.
Ještě jsem byla v tom nadšení, když jsme přijeli autobusem zase k domu, ale hned mi přešel humor. Manžel hledal klíče a nenašel. Já klíče nenosím, když je nosí on.
Jasně! Jak si prý zkoušel v kabince ty kalhoty, tak mu tam ty klíče vypadly?!! Co teď? Otočit se na podpatku a jet zpět! Zrovna přijížděl autobus, já měla jen připomínku, jestli musím jet s ním, že mne snad někdo pustí do baráku a poskytne azyl než se on vrátí. Jedna sousedka šla zrovna ven, tak mne pustila dovnitř a k té druhé jsem šla počkat a ona mi k tomu čekání uvařila kafíčko.
Sakra, jak to dopadne, jsem jí vyprávěla tu story. Jestli manžel ty klíče nenajde, budu muset volat syna, aby nám přijel odemknout, ten to má blíž než dcera, ale stále sebou nosím mobil (ten zase nenosí manžel) a zrovna jako na potvoru jsem si ho dnes zapomněla vzít. Musela bych požádat sousedku, aby mi zapůjčila ten svůj, ale zase si zrovna syna číslo nepamatuji, protože volám na „našeho“ operátora, kterého má v mobilu snacha a ta zas nemá klíče… a jestli ty klíče nenajde, nakonec za všechno budu moct já, že jsem ho přesvědčila, aby si tam jel něco koupit….
Ano, tohle všechno se mi nejen honilo hlavou, ale ventilovala jsem to i sousedce. Ale sotva jsem si té kávy cucla, už někdo zvonil.
Hurá! Byl to manžel, už měl odemčené naše dveře – to bylo radosti! Vše tedy naštěstí dobře skončilo a tak teď zase přemýšlím, jestli tam nepojedeme zítra ještě jednou, dokud tady jsou, protože se mi tam mooooc líbil jeden kalhotový kostým a ani nebyl tak drahý ….