Téma je jasné. Měli bychom psát něco o sobě, ale bude to objektivní? Z našeho hlediska asi ano, budu-li upřímná a napíši něco, jak se vidím já. Ale vidí mne tak i ostatní? Toť otázka, na kterou není vždy jednoznačná odpověď. Už dávno někdo moudrý řekl, že : „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“.
Já si sama o sobě myslím, že jsem docela normální nekonfliktní žena.
Nade vše miluji své děti a vnoučata, manželství s jejich otcem nevyšlo, ale žiji už spoustu let spokojeně se svým nynějším manželem.
Myslím, že pouze na některých životních cestách jsem trošku odbočila, nemyslím to však ve zlém. Pouze poukazuji na to, co třeba neplatí pro všechny.
Začala jsem pracovat v 15 letech. Školu jsem vyšla se samými jedničkami, ale nevím proč mne rodiče nedokázali přesvědčit, abych šla dál studovat. Byli jsme tři děti a já si vsugerovala, že bude lepší, když přispěji nějakou korunou. Rok jsem navštěvovala kurzy, ale od 17 let jsem již studovala večerní školu a také chodila do práce. Tenkrát byla tato škola s maturitou rozložena na 5 let, já se během té doby stačila sblížit s mým prvním chlapcem, kterého jsem si vzala a do roka porodila syna. Odmaturovala jsem v řádném termínu, když bylo synovi 1 rok.
Pracovala jsem 34 let v jednom závodě na jednom pracovišti v různých funkcích. Jedna z nich byla pro mne dost důležitá. Po revoluci jsem pracovala jako první a jediná vedoucí oddělení závodní stráže, která měla 120 pracovníků. Jednalo se o službu se zbraní ve strategicky důležitém podniku. Přede mnou i po mně už tam šéfovali vždy muži. Naštěstí vše bylo OK a já na ty roky moc ráda vzpomínám.
Já jsem optimistka, já se ráda směji, já mám ráda dobré jídlo, já ráda vařím, peču. Já se stále snažím něco učit, protože se přece učíme celý život.
Já – no jsem už opravdu teď už jenom starší seniorka, která je moc ráda, že se dala na blogování a našla zde spoustu nových přátel, nejen virtuálních, i skutečných.