Výlet na promoci 1. část

1. března 2012. Pro mne opravdu to byl opravdu moc krásný den s moc hezkým výletem.

Jak už jsem vás všechny na to připravila, jeli jsme tento den do Olomouce na promoci vnučky Lady na titul Bakalář.

Vyjeli jsme brzy ráno po páté hodině, já nasedala k synovi do auta jako poslední. Hned, jak přijeli k domu, tak syn vystoupil, aby mi dal do kufru nejen kytku (už tam byly dvě), ale hlavně kabát. Bylo mi jasné, že v kabátě bychom se tam všichni tři nevešli. Lépe řečeno vešli, protože je to stavěné pro tři osoby, ale byli bychom jako sardinky. Už takhle mi bylo líto vnuka, který má nohy dlouhé (a ještě dole zahnuté) a měl co dělat, aby se tam srovnal, protože seděl uprostřed dvou babiček.

Počasí bylo dobré, silnice suché, provoz tak akorát. Zapomněla jsem se zeptat, kolik km je to z Litvínova do Olomouce, ale cesta docela uběhla. Silnice jsou téměř všude jako rychlostní, převážná část jako dálnice a ten PRAŽSKÝ OKRUH, ten je opravdu skvělý! Tady musím uznat, že se jednou něco zase povedlo!

Na Vysočině ještě okolo ležel sníh a byla tam místy docela hustá mlha. Ale nebyl to dlouhý úsek a bylo zase sluníčko. Jednu chvíli drobně mžilo, ale když jsme před devátou hodinou přijeli do Olomouce, přivítalo nás sluníčko.

Byla to také cesta plná vzpomínek, aspoň z mé strany. Když jsme přijížděli na Vysočinu, vzpomínala jsem na Kitty, viděla jsem odbočku na Jihlavu, tam bydli moje bývalá výborná kolegyně, která se po odchodu do důchodu vrátila na rodnou Moravu. Když jsme objížděli Brno, poslala jsem sestře SMS, jestli vidí, jak jí na dálku mávám. V okolí Brna mám také bratránka, se kterým mne mrzí, že mi nevyšlo setkání a dál? Směr Opava – jé tam mám také bratránky, bydlela tam moje teta. Směr Ostrava také, protože tam bydlela druhá maminčina sestra. V Brně bydlel maminky bratr, proto i tam mám zapuštěné kořeny, ale také hlavně proto, že jsem se tam narodila.

Opravdu jsem nevěděla, na koho dřív vzpomínat. No a po příjezdu do Olomouce byla jasná favoritka Otavínka. Věřím, že jsem tam nebyla naposledy a že se příště určitě setkáme.

Do cíle cesty jsme tedy dojeli poměrně brzy (s jednou zastávkou, byli jsme už u přechodného bydliště vnučky, která číhala u dveří, aby nám otevřela, ale ta se chudinka načekala! Kroužili jsme kolem, nemohli jsme najít místo na zaparkování! Kolikrát my jeli kolem toho „jejího“ domu, až snacha říkala, že budeme jezdit dokola, dokud nám nedojde benzín.

Nakonec nás – babičky a našeho vnuka – vyložil syn u toho vchodu a jel se snachou dál hledat místo na parkování. Vzali jsme si z kufru kabáty a kytky prý ne, ty dostane vnučka až po promoci.

My tři jsme tedy šli k Ladě, ta nám ukázala svoje „bydlení“. Má takový malý pokojíček, kde je aspoň sama a myslím, že to úplně stačí. Je tam takových pokojíků na chodbě celkem 7 a dole mají restauraci.

Lada nám řekla, že ale hned po promoci musí nutně do školy, od 13 hod. prý má přednášku, kde musí být a proto si ty kytky tam nemůže vzít. Měli jsme je tedy přinést rovnou k ní. Zavolala tedy svému tátovi, aby ty kytky přinesli. Jenže mu mezitím dala klíče od bytu, aby nemusela běhat dolů, on si přehodil bundu a vzal si sako a klíče – ano, zůstaly v té bundě. Přišel se snachou s kytkami, ale musel znovu dost daleko k autu pro klíče. Mezitím utíkal čas a Lada musela do auly, kde se musela 40 minut předem zaregistrovat.

Kytky tedy byly u ní doma a my jsme si ji i ty kytky vyfotili, aby bylo vidět, že o ně nebyla ošizena.

A tady i s Ladou u ní v pokoji.

Jela tedy tramvají, aby to stihla a my měli jít pěšky! Pominu to, že snacha prý jen matně tušila, kam jdeme, i to, že to bylo poměrně daleko a času málo, ale ta chůze! Ta historická dlažba v tomto univerzitním městě, ta nám všem tedy dala zabrat a ještě jsme museli přidat do kroku. Přiznám se, že největší brzdou jsem byla já, ale nakonec jsme to stihli včas, posadili se a čekali.

Vše už bylo připraveno, ještě jsme dostali instrukce, kdy máme vstávat a kdy můžeme sedět.

To je fotka ještě před příchodem na promoci. Takhle byli všichni oblečeni.

Šli všichni na pódium vedle nás. Zrovna jde Lada, honem fotit!

Tedy, to přímo čumím, co? Zleva snacha Milča, já, vnuk Luky a babička Jiřinka.

A už to začalo, krátký projev děkana, kde jsme se dozvěděli, že Olomouc je jediné univerzitní město, kde je nejvyšší hustota počtu studentů na jednoho obyvatele. Univerzita Palackého prý má cca 20 tisíc studentů.

Tady naše Lada přebírá diplom. Předtím SLIBOVALI.

Fotografování jako o ceny! Tak bych nazvala tento závěrečný akt. Divím se, že se to synovi tak povedlo. Inu, je přece jen dlouhý, já viděla jen ruce a lidi přede mnou fotící.

Ještě jedna fotka, kde je naše Bc víc vidět. První zleva, to už jste jistě všichni poznali.

Potom následovalo další – už jen soukromé focení.

A diplom je „v kapse“. Na půdě „své“ katedry byla naše Lada jako doma.

Takový krásný „obrázek“ jí věnovali rodiče. Praktic
ky je to složená kytička ze samých peněz. Nápadité a vkusné, Ladě se to moc líbilo.

A nakonec my všichni. Zleva já, vnuk Lukáš, syn, Bc. Lada, její maminka – a druhá babička.

Pak jsme šli na oběd.

Snacha a její maminka – vybíráme si z jídelního lístku.

A tady zleva : Lukáš, Lada a syn.

Co myslíte, že jsem měla v Olomouci k obědu? Snacha řekla, když jsme v Olomouci, tak si dáme co? Správně, olomoucké syrečky v trojobale a hranolky. Vím, není to zrovna zdravé jídlo, ale kolikrát za život jedu na promoci vnučky, že? Mimochodem, bylo to opravdu výborné!

Musím ještě něco napsat. V restauraci byl milý a ochotný číšník, který s námi zavedl řeč a ptal se, odkud jsme přijeli. Naše Lada říkala, že jsme přijeli z Mostecka, ale ona je odsud. Tak to je tedy překvapení, aspoň pro mne. Na druhou stranu přiznávám, že jak na půdě univerzity, tak i při tom, když nám dělala průvodkyni městem jsem si všimla, že celou dobu byla doslova jako „ryba ve vodě“: Spokojená a úplně v pohodě.