Je to tak. Dnes od rána se mé myšlenky přenesly do Brna. U mé sestry. Je u ní maminka, která už pojede zítra domů. Sestra se o ní starala od konce prosince, ale mamince dochází léky, tak musí.
Dnes tam má sestra také svého staršího syna s rodinou. Oni bydlí ve Zlíně a tak jezdí cca jednou za měsíc. Jsou zaměstnaní a je jich pět. Mají tři děti. Hezky rozvržené po pěti letech. Nejstaršímu Jakubovi je 16, pak je jedenáctiletá Anička a nejmladšímu Šimonovi právě bylo šest let. Pamatuji si, když byli ještě jako svobodní u nás na návštěvě, tak plánovali velkou rodinu. Chtěli mít čtyři děti a téměř se jim to povedlo. Oba se seznámili při studiu na vysoké škole, láska jim vydržela a nyní mají spolu tak velkou a skvělou rodinu. Mám vždy radost když vidím, že se daří.
No a u mé sestry je nyní tedy šest lidí jaksi navíc než obvykle. To nevím, jestli se ještě nepřijde podívat její mladší syn, který má zatím skoro tříletou Lucinku, ale na jaře k ní přibude kluk. Ještě, že si sestra nevyměnila ten byt za menší. Kampak by se všichni vešli?
Tak vzpomínám na sestru, jak jim všem vyváří a vychystává, peče vždycky na dvakrát, aby nasytila všechny a také aby jim zítra ještě zbylo něco domů. Maminka tedy zítra odjíždí, odveze ji bratr, který jede služebně do Brna, tak při zpáteční cestě si na západ Čech zase maminku přiveze.
Proč na ně pořád tak myslím? Protože je mi tak trochu stydno. Já vím, jsem nejstarší, mám trochu nárok na to, být na tom zdravotně nejhůř, ale přece. Já bych už – co si to nepřiznat – nestačila na to, abych se ještě starala o maminku a je mi to moc líto. My jsme s mým „dědou“ oba tak na střídačku na odpis a jsme rádi, když se nám daří postarat se sami o sebe a o náš byt.
Momentálně jsem si zase „vymyslela“ další problém. Byla jsem na neurologii, měla jsem bolesti, které nepřestávaly a byly opravdu ukrutné, a co jsem se dozvěděla? Mám zablokovaný pánevní kloub. Dosud jsem ani nevěděla, že něco takového je možné! Takže mne zase bolí ta druhá strana než obvykle s těmi vyhřezlými plotýnkami. A jak prý je to možné? Na to mi pí doktorka řekla, že jak uhýbám té bolesti vlevo, tak namáhám tu pravou stranu a problém je na světě.
Tak jsem byla dnes opravdu ráda, že jsem uvařila a upekla. Jak já jsem byla unavená, to nikomu nepřeji. Dostala jsem nějaký velký obstřik, který prý se může jen jednou týdně, tak si to příští týden zopakuji a pak snad rehabilitace. No co, musí být zase líp, přece nebudu stále trpět, ne?
Tak a teď jsem na sebe práskla, co se mi dnes všechno honí hlavou a proč. Ale až bude trochu lepší počasí a já to vydržím, tak se zase určitě pojedu za maminkou podívat a budu se snažit aspoň jí trošičku pomoci. Tolik síly a elánu jako moje zdravá sestra nebo můj o hodně mladší bratr nemám, ale snad ještě mamince k něčemu budu.