aneb – co teď?
Dnes mi v deset hodin dopoledne volal syn, jestli budeme po dvanácté hodině doma, že by se se snachou zastavili a popovídali nám ještě o tom jejich romantickém víkendovém pobytu na zámku.
Samozřejmě jsem byla ráda, ale teď se mi současně začalo „kouřit“ z hlavy. Jsem zvyklá vždy nabídnout aspoň něco málo ke kávě, ale my jsme zcela výjimečně již včera dojedli bábovku a na mrazáku nic, co bych mohla nabídnout, nebylo.
Navíc má zítra svátek Milada, což je moje snacha a tak jsem si říkala, že by bylo vhodné ji zrovna popřát, protože oni jsou stále někde na bowlingu, ale jen tak s prázdnýma rukama, to se mi nelíbí, i když my si žádné „dary“ nedáváme, ale přece jenom.
Manžel byl tedy hned vyslán vedle do večerky, aby nakoupil, co jsem vymyslela. Aspoň něco. Rychle jsem uvařila puding – značkový čokoládový, ten zatím chutnal všem, do něj dávám pár piškotů a nahoru šlehačku. Ke kávě to jde.
Nějaké sladkosti jako k svátku jsem měla doma nakoupené, ale protože vím, že moje snacha „miluje“ můj vlastnoručně vyrobený rumcajs – salát, tak jsem se hned do něj pustila. Chybějící ingredience mi koupil manžel, tak do toho.
Také jsem si říkala, jestli nebude syn po obědě, že mu nabídnu sladké knedlíky, ty on rád. Snacha obědvá ve škole, měla „okno“, tak určitě obědvala. Taky že ano.
Nakonec vše dopadlo dobře, syn si dokonce vzal knedlíky domů, puding si dali oba a malými dárečky naše Milča také nepohrdla.
To jsem vždycky ráda, když mne něco tak rychle napadne! Ale vzhledem k té rychlosti jsem to lépe zvládnout nedokázala.