Nerada, ale přiznávám, že závada je. Výjimečně sice ne u mne, ale u manžela. Dali jsme si zrovna odpolední kávičku, ke které jsme si dnes koupili také výjimečně jeden dia zákusek. Nebyl tvrdý, byl to šáteček s pudingem, ale najednou slyším od vedle (manžel sedí v obýváku a já zde v pokoji u PC) CINK a manžel někam běžel.
První, co mě napadlo bylo, že něco zvonivého vypadlo z toho zákusku a že s tím manžel přijde a začne nadávat. Za chvíli sice přišel, ale celý zkroušený. Vypadl mu zub. Není to sice už jeho vlastní, ale z protézy, ale vypadl, ještě, že ho nesnědl.
Tak dlouho jsem běhala k paní zubařce já a teď běžel zase on. Běžel tak rychle a okamžitě, aby to ještě dnes stihl a zítra mohl mít zase celý chrup, že nechal na stolečku nedopitou kávu.
Taková zima venku, ráno mu div neumrzly uši a on musel zase ven. I taková chybička se vloudí a oprava je nutná. V tom jednom jsme oba naprosto stejní. Bez zubu – ani jednoho bychom nechodili žádný ani náhodou. Ještě štěstí, že má naše paní zubařka přímo v budově i zubní laboratoř. Opravují téměř na počkání. Tak snad to manžel stihne.
A když už je dnes řeč o manželovi tak mi nedá, abych na něj nepráskla, jak mne dopoledne rozesmál. Smála jsem se nepřetržitě asi pět minut a ne a ne se zastavit, natož říct manželovi čemu se tak směji. Už mne podezíral, že mám smavou nemoc!
Dělala jsem dnes k obědu takové falešné ražniči. Koupím občas dietní párky, mezi které mimo cibule dám i zcela nedietní anglickou slaninu, opeču to na zdravé pánvi se zdravým olejem, k tomu byl salát z čínského zelí. No a když jsem měla nakrájené na taková silnější kolečka ty párky, manžel se najednou přimotal a šups jeden kousek párku do pusy. Já vím, takhle na tom není nic k smíchu, ale kdybyste viděli ten jeho pohled! Ještě teď, když o tom píši, tak si ho představuji a znovu se usmívám! Jako malý kluk, který si říká: „Tak a teď jsem ti kousek ukradl a hned ho sním a nic s tím nenaděláš!“ To všechno jsem z toho jednoho pohledu vyčetla a přišlo mi to u skoro osmdesátiletého dědy strašně k smíchu!
Dělala jsem dnes k obědu takové falešné ražniči. Koupím občas dietní párky, mezi které mimo cibule dám i zcela nedietní anglickou slaninu, opeču to na zdravé pánvi se zdravým olejem, k tomu byl salát z čínského zelí. No a když jsem měla nakrájené na taková silnější kolečka ty párky, manžel se najednou přimotal a šups jeden kousek párku do pusy. Já vím, takhle na tom není nic k smíchu, ale kdybyste viděli ten jeho pohled! Ještě teď, když o tom píši, tak si ho představuji a znovu se usmívám! Jako malý kluk, který si říká: „Tak a teď jsem ti kousek ukradl a hned ho sním a nic s tím nenaděláš!“ To všechno jsem z toho jednoho pohledu vyčetla a přišlo mi to u skoro osmdesátiletého dědy strašně k smíchu!
No, aspoň jsem si o kousíček prodloužila zdraví, že?