Byla jsem dnes puštěna ze řetězu. Manžel si jel k lékařce pro recept na léky a tudíž jsem zůstala sama ve městě. Mimo nákupu jsem si ještě stačila dostatečně pokecat s druhou babičkou dětí mého syna a pak jela dalším autobusem domů.
Už ráno jsem potkala jednu sousedku – moji vrstevnici, kterou jsem viděla, jak jde z procházky s pejskem s hůlkou. Nedalo mi to, tak jsem u ní při cestě domů z města zazvonila, abych se zeptala na zdraví.
Známe se už také téměř padesát let, proto mi to nebylo jedno. Tato sousedka a kamarádka žije již léta sama. Manžel jí zemřel, je to už hodně dávno a jiného si nenašla. Má jen jednoho syna, pamatuji si, že když jsme byly hodně mladé, tak jí také zemřela holčička jako tenkrát mně. Má tedy syna, který měl trochu problémy s chozením a rukou po dětské obrně. Časem se to jakž takž srovnalo, ale syn se neoženil a už asi ani neožení. Do padesátky mu už moc roků nezbývá, pracuje v Praze, tak se s maminkou často nevidí. Je pravda, že teď tady týden byl, aby ona nemusela chodit se psem, ale zase odjel.
Sousedka má bolesti nohou. Prý snad zánět žil, ale lékař ji k odbornému neposlal, jen jí dal mast, kterou jsme jí už minulý týden my s manželem kupovali v lékárně. Říkala, že takovou bolest by nikomu nepřála. I ten její pejsek se prý na ni zlobí, že byl zvyklý na delší procházky a teď jí to nejde, tak jdou brzy domů a on jí „nadává“ celou cestu. Štěkal dnes i na mne, když jsem tam zvonila, asi si chtěl i mně postěžovat.
Jak říkám, stáří není vždy tak krásné a snadné jak to vypadá. Nabídla jsem tedy sousedce, kdyby něco potřebovala koupit někde dál než vedle v krámku, tak ať řekne, my s manželem chodíme do města téměř denně. Tak jí držím také pěsti, aby jí ty bolesti už brzy přestaly a mohla zase chodit s tím svým pejskem na dlouhé procházky.
Je mi jí líto, že je tak sama. Syn daleko, manžel není, vnoučata nejsou, jen ten pejsek. Díkybohu za něho.