Nevím, jestli se bude zde jednat přímo o pomstu, ale v určitém případě asi ano.
Začnu asi tím, že jsem pracovala ještě za komunistů na oddělení dlouho pod jedním šéfem. Byl to sice soudruh, ale jinak člověk jako každý jiný. Moc rád totiž bumbal. A to nejen ve svém volném čase, ale i v práci. Tenkrát se podle mne dost pilo v práci, jen se o tom tolik nesmělo mluvit. Tedy pilo, jak kdo, hlavně ti, na které se nemohlo, jako byl třeba můj vedoucí. Byl totiž vedoucím na jednom důležitém oddělení v jednom velkém závodě. Tohoto oddělení se většina zaměstnanců bálo, protože nevěděli, co mohou čekat.
A já tam pracovala. Byla jsem rebel s černým puntíkem a přece si mne tam tento vedoucí nechal. Dělali jsme občas všichni nějaké lumpárny tomu druhému, také vedoucí se tomu nevyhnul. Měl totiž doma manželku – stíhačku, která ho nejen že chodila stále kontrolovat, ale i žárlila. Později jsem zjistila, že asi věděla proč.
Tak jsme mu jednou takhle provedli kanadský žertík. Namazaly jsme mu s kolegyněmi sluchátko u klasického telefonu rtěnkou. Pak ho někdo zavolal, on dlouho mluvil a ještě to umocnil tím, že si to sluchátko přendal i na druhé ucho. Mohly jsme se tenkrát uchechtat a jemu to šlo velice těžko z těch uší umýt! Ten si dal!
Jak už jsem psala, rád se napil, ale ne za své. Měl asi na to nos a když někde někdo něco slavil, jako kdyby ho tam zavál vítr, zrovna se tam k tomu natrefil. Protože se tam báli, že to na ně řekne, dali mu napít a on, protože nevěděl, kdy má dost, tak pak pokračoval ještě po práci. Ať ale pil jak chtěl dlouho, nikdy nepřišel pozdě do práce! Pamatuji si, jak jednou kolegyně vařila v práci vejce k svačině a trochu dost si je „připekla“. Dala pak do hrnečku prášek s vodou na odmočení. A zrovna ten den přišel šéf zřejmě rovnou z flámu do práce a pak viděl, že k nám na oddělení jde sám velký ředitel. Věděl, že to z něj ještě pořádně „táhne“, honem nevěděl, co dát do pusy a vypil tu vodu z toho hrnku. Ještě teď při vzpomínce se tomu směji, ale on ani nemukal a šel řediteli vstříc přesvědčen, že všechno zachránil. Tady si tedy nějakou tu pomstu způsobil sám.
Jednou jsem se taky tzv. pomstila já. Vedoucí byl někdy opravdu protivný a zlý. My jsme u nás nesměly si v kanceláři „jen tak“ povídat, to bychom to schytaly, ale když jsme měly půl hodiny poledne, tak jsme si daly jídlo, sesedly se v jedné místnosti a bavily se. Tedy my, ženy, byly jsme tři. Pamatuji se, že jsme se něčemu smály a v tom tam přišel náš šéf. Já měla nohy opřené o zásuvku u stolku, on mi do té nohy kopl a prohlásil, jestli nemáme co na práci. Že byla zákonem daná přestávka, to ho nezajímalo.
To už tedy bylo na mne moc. Naštvala jsem se tak, že jsem šla tenkrát ihned na osobní oddělení, podala žádost o propuštění a jako důvod jsem uvedla : nevhodné jednání vedoucího a malý plat.
Vedoucí nic netušil až do doby, když si ho zavolal sám šéf osobního, který mne napřed přemlouval, jestli nechci ten důvod změnit. Ne. Trvala jsem na svém.
A jak do dopadlo? Vedoucí se mi musel omluvit a asi to udělal rád, aby neměl „nahoře“ ostudu a ještě jsem na tom vydělala. Dostala jsem opravdu zvýšený plat. To byla moje pomsta.