Na pravopis jsem byla vždycky háklivá. Pokud mi kluk napsal dopis, ve kterém byly gramatické chyby, už u mne ztratil na ceně.
Já si myslím, že česky bychom měli umět všichni. Vždyť jsme se to ve škole učili tolik let a někdo ještě víc! Chápu, že splést se někdy můžeme všichni, ale určitě bychom měli rozlišovat drobné chyby, jako třeba čárky a pak hrubé chyby, neboli jak jsme říkali – hrubice.
Také mi vadí, když kolikrát najdu gramatickou chybu v novinovém článku. Ne překlep, ale opravdu měkké nebo tvrdé i – y. To si pak říkám, že nejen, že neuměl česky ten kdo to psal, ale možná i ten, co to měl kontrolovat. Nebo svoji práci odflákl.
Může se stát nám, starším seniorům, že třeba napíšeme něco tak, jak jsme se to učili, ale ono se to mezitím změnilo a už je to jinak. Myslím, že tolik ale těch změn zase není.
A co mne tedy úplně vytáčí? Když v naší republice nejen trvale žijí, ale dokonce podnikají cizí státní příslušníci a vymlouvají se na to, že neumí česky! To by tedy být nemělo! Když už neumí správně pravopis, napíše na cedulku české slovo špatně nebo s chybou, to bych ještě odpustila. Ale že stále říká, že neumí česky, tak bych jim to podnikání nepovolila. A je to.
Ale nakonec musím přiznat, že to už není ani s námi, staršími, vůbec jednoduché. Občas se musím zamyslet, jestli píši správně nebo ne. Přece jenom ty mozkové buňky pomalu odumírají, ale může být hůř!
A vidím, že než jsem se rozhoupala dát sem článek na TT, tak je tu už nové, aktuální.