Je mi líto, že zase budu psát jeden smutný, ale pravdivý příběh, ale takový je už život! A zvláště u nás, starých a starších.
Jak už o mně mnozí ví, tak jsem se sem, do tohoto města, přestěhovala z Moravy před 49 lety. Také jsem už psala o tom, že jsme v našem domě byli všichni odněkud, ale téměř nikdo odtud. Zkrátka, sestěhovali jsme se sem z celé republiky, protože tady byla práce i s bytem, na rozdíl od jiných míst.
Konečně jsem se tedy dostala k jádru věci. Manželé, přiměřeně stejného věku jako my, sem přišli ve stejné době. Oni pochází pro změnu z východních Čech. Měli také dvě děti, staršího syna, který je o rok mladší, než můj a dceru, která je o rok starší než ta moje. Děti spolu tedy vyrůstaly, my se potkávali téměř denně, normálka.
Paní, říkejme jí Nová, ta byla vždycky milá, vždy ochotná pomoci. Pan Nový byl takový bručoun. Sotva odpověděl na pozdrav, neusmál se, také jsem slyšela, že rád „bumbal“, ale na jeho obhajobu musím říct, že jsme nikdy v domě neslyšeli o tom, že by dělal nějaký rámus. Zkrátka ho tady nikdo opilého nepotkal.
Na manželku byl vždy přísný a jsou věci, které nikdy nedělal. Nepamatuji si, že by jí někdy pomáhal doma, ona sama vždy i malovala a odtahovala si nábytek, to on nic. Také musela hodně šetřit, aby měli brzy auto. Jednou mi ukazovala, že musí nosit rukáv od vesty vyhrnutý až k lokti, protože tam měla díru, ale manžel jí řekl, že to ještě stačí. A ještě musím dodat, že i ona chodila do práce, ale o penězích asi rozhodovat nemohla.
Na druhé straně si živě pamatuji, jak nám jednou nevyšel odvoz do Prahy, kam mi měla přivézt sestra z Moravy mého syna, který tam byl na prázdninách u babičky. Měli jsme sraz v Praze na nádraží. Objednané auto nikde, telefony tenkrát ještě téměř nebyly, co teď? I když se nikomu do komunikace s p. Novým moc nechtělo, ale měl auto, já se odhodlala, šla zazvonit a vida! Pokud prý se jedná o dítě, není o čem diskutovat! Okamžitě se oblékl a šel pro auto! Za cenu benzínu nás tam okamžitě dovezl a já ještě dnes vidím mou zoufalou sestru, která už nás s mým synem netrpělivě chvíli vyhlížela!
Jak šel čas, tak se nám děvčata vdala a kluci se oženili, máme každá 4 vnoučata. Paní Nová stále je se svým manželem, ale už asi minimálně 20 let žijí pouze vedle sebe, ne spolu. On platí nájem, ona uklízí. Každý si vaří zvlášť, ona jezdí už pár let vždy na jaře na půl roku na chalupu do svého rodiště, která ji tam zůstala po rodičích.
Vzpomínám si také na jednu takovou perličku, že jim dosloužila pračka. Paní Nová na novou pochopitelně neměla a pan Nový nedal. Ona si prala prádlo v ruce, jemu prala dcera. Teď už je to snad v pořádku, ale vždy bývalo zvláštní, když vyšel třeba ze vchodu pan Nový a pár metrů za ním jeho manželka. Nešli spolu ani pokud šli stejným směrem.
A loni začal pan Nový s nemocemi. Napřed to bylo srdíčko – operace a teď, asi tak posledního půl roku jezdí na dialýzu. Paní Nová byla na chalupě a já ho kolikrát potkala, jak čeká na sanitku, která ho tam vozí. Ptala jsem se, je-li líp, ale stále říkal, že ne, ačkoliv mu všichni tvrdili, že se to musí lepšit. Jednou jsme si povídali asi tak 5 minut a já konstatovala, že to byl ta těch téměř 50 let nejdelší rozhovor, který jsme vedli.
Dnes jsem potkala tedy paní Novou a ptala se, co manžel. Dověděla jsem se, že je na tom opravdu hodně zle, je hubený kost a kůže, co sní to „vyhodí“, měli mu amputovat nohu, protože má odumřelé dva prsty a hrozí mu otrava krve, ale netroufli si kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Nefunguje mu prý v těle už nic, každý den k němu chodí sestry mu tu nohu ošetřit a převázat. Říkala, že to vidí tak, že do Vánoc bude ještě chodit sám a pak už bude prý pouze „ležák“. Na chalupu na jaře prý ale neodjede, nenechá ho tady už samotného.
Smutný osud, viďte? Je mi z toho na nic.
Obrázek stažen z internetu.