Téma „druhý svět“ má více možností výkladu. Většinou všichni říkáme, že někdo odešel na druhý nebo onen svět, když zemře. Toto téma je ale pro většinu z nás dost deprimující a navíc zcela nejisté. Vím, že i ateisté si říkají po smrti někoho blízkého, že se na ně dívá z nebíčka, ale je to určitě jen takové zbožné přání.
Druhý svět jsem ovšem zažila v tom lepším i horším světle na dovolených.
Začnu-li tou lepší stránkou, tedy přímo pohádkový svět, na který nikdy nezapomenu, se mi zapsal do paměti krátce po otevření hranic. V roce 1992 jsme mohli na dovolenou tam, kde jsme si to nedovedli představit ani náhodou. My s manželem jsme se tenkrát shodou náhod a příznivých okolností dostali na Kanárské ostrovy, na ostrov Grand Canaria. Na letiště Las Palmas jsme přiletěli v hluboké noci, sedli na autobus a byli dovezeni na místo našeho pobytu. Ráno nás probudilo sluníčko a tak jsme mohli vidět všechnu tu krásu kolem nás. Bylo to opravdu nezapomenutelné, aspoň pro mne ano. Ta nádherná architektura, zasazená do skal, dole modré moře. Ano. Byli jsme pak ještě mockrát u moře nebo v cizině, ale tenhle „druhý svět“, ten se mi zapsal do paměti jako nejkrásnější.
Toto je také krásný záběr, ale bohužel, ten, o kterém jsem psala, ten vyfotografovaný nemám.
Teď se musím ovšem vrátit o pár roků zpátky. Nevím, čím jsme si to tenkrát zasloužili, ale bylo nám povoleno jet na dovolenou do tenkrát ještě Sovětského Svazu. Byli jsme na Jaltě, kde bylo moc krásně, bydleli jsme v nádherném hotelu, byl nedávno postavený, až potud vše parádní. Do města Jalty jsme jezdili tamějším autobusem. Už to samo o sobě byl zážitek. Myslím tu úroveň cestování, ale to nebylo zdaleka to nejhorší.
Ten „jejich“ druhý svět jsme totiž neměli vůbec spatřit. Jednou jsme se takhle vraceli autobusem do hotelu a omylem jsme o jednu stanici přejeli. A to, co jsme tam viděli, to nám rozhodně v té době, v osmdesátých letech, mělo ještě zůstat utajeno. U stanice autobusu byl obchod, takový ten, kde nic nemají, jak byl mnohokrát prezentován a u něj stála fronta. Kdosi se zeptal na co tam čekají, tak jsme se dozvěděli, že mají přivézt pivo a alkohol. Správně. Měli prohibici.
Tu jednu stanici jsme šli zpět pěšky a při cestě směrem dolů pod silnicí byly takové hrozné dřevěné chatrče, nevím, jestli to byly ty jejich zemljanky, či jak se to jmenovalo, tam stála taková „babka“ v šátku na dvorku a koukala na nás nahoru. Byl to hrozný kontrast. V tom hotelu, co jsme bydleli, byli také Rusové s manželkami, ale tam byste je nepoznali. To byla ta lepší smetánka, zatím co tam dole něco moc smutného.
To byl tedy ten „druhý svět“ z té druhé strany. Oba jsem viděla v cizině, ale vím, že i u nás existují dva světy a nemuseli bychom chodit daleko.