Hned na úvod musím vysvětlit, PROČ jezdíme s manželem téměř každý rok na dovolenou do Prahy. Leckdo tohle nechápe, proto vysvětluji: Můj manžel se sice narodil zde, na severu Čech, ale za války bydlel v Praze. Celkem šest let. Bydlel tam jako kluk, který tam chodil do školy a hrál fotbal, trénoval na hřišti Bohemians a tak nechápu, proč fandí Spartě. Ale budiž, to je každého věc. Bydleli tenkrát ve Vršovicích a dodnes se pokaždé, když jsme v Praze musíme zajet podívat na tento dům, vždy zavzpomíná, kam si chodil hrávat jako kluk, kam chodil do školy, kde byly jaké obchody a služby….. tak proto ta Praha. Jemu stačí „nasát“ jen tu atmosféru, vidět panorama Prahy a hned je mu líp.
Tak to je ten „jeho“ dům. Nic moc hezký, ale vzpomínky jsou hezké a proto se nezapomínají.
To já tohle zas až tak nemusím, mám raději Brno, ale to přece jenom trošku dál a navíc mně Praha letos vůbec nesvědčila. Koleno sloužilo dobře, nové boty běhaly samy, ale ta páteř, chvílemi jsem myslela, že padnu, že zkrátka neujdu už ani kousek. Nepomohly ani osvědčené kapky, co mne trochu zase postavilo na nohy bylo to, že jsem si mohla chvíli odpočinout. Nejen posedět, ale po obědě jsem si musela vždy na chvíli lehnout a pak to zase šlo. Inu, já vím, že už to lepší nebude, ale do smrti takhle trpět… já vím, nic nenadělám.
Co ale musím říct je to, že vám, Pražanům, závidím mládež! Ano, čtete to správně! Jen asi jednou se nám totiž stalo, že se nikdo nezvedl v tramvaji nebo v metru, jinak nás pouštěli mladí vždy sednout. Když jsem je pochválila, tak mi jedna mladá (a byla to Slovenka navíc) řekla: „To je přece samozřejmost!“ Ale já vím, že není! To u nás v Litvínově i v Mostě je ta mládež strááááášně unavená a sedí a sedí a ….
Ještě se vrátím na začátek před dovolenou. Odjezd jsme měli v pondělí, v neděli jsme tedy měli sbaleno a normální člověk se na dovolenou těší, ne?
Už jste se někdy tak těšili na dovolenou, že byste byli raději už zpátky? Tak to byl teď můj případ. I přes všechny předchozí zdravotní komplikace jsme nakonec mohli odjet, tak se jelo a bez řečí.
Toto je „naše“ maličké nádraží, vlakem se daleko nedostanete a musíte přestupovat, ale stačí nám.
Hned ve vlaku mě však polévalo horko, měla jsem jaksi málo kyslíku, ale když jsem se podívala kolem sebe, tak ostatní byli v pohodě. Ani jsem však nemukala a čekala, až to přejde a bude zase líp. Naštěstí občas i bylo.
Tak jsme se přece jen šťastně dostali do hotelu Golf. Vzhledem k tomu, že už i já mohu jezdit v Praze zadarmo, odpadla starost o kupon na celý pobyt. V hotelu měli naštěstí už připravený pokoj, tak jsme se ubytovali a hned zašli přímo v hotelu na oběd.
Toto je hotel v celé své kráse i s manželem. Uklidňovalo mne i to, že nemocnice Motol je hodně blizoučko.
Hned po obědě jsme se vydali do města. Jeli jsme se podívat na Vyšehrad a odtud na Prahu.
Takhle krásně vypadá Praha z Vyšehradu.
Krásný pohled, sluníčko svítilo, řeklo by se, že vše je parádní.
Po krátké procházce jsme jeli rovnou na druhý konec Prahy na večeři, kam jezdíváme vždy už řadu let a jsme tam spokojeni. Musím se ale přiznat, že moje vyhřezlé ploténky už stávkovaly naplno, sotva jsem se „doplazila“ do hotelu, hned po zprávách jsme zalehli a spali a spali a spali. Jako ti broučci, abychom byli zase odpočatí na druhý den.