Nechci si stěžovat, ale jednomu se uleví, když se svěří, zkrátka vykecá. To je můj případ. Už opravdu nevím proč pořád já musím mít nějaké zdravotní problémy.
Máme v brzké době odjíždět na pár dní pryč a nebylo by to celé, kdybychom neměli zase nějaké potíže. V pondělí jsem byla na kontrole na ortopedii s tím mým ramenem, kvůli kterému jsem byla v červnu v nemocnici. Stále ještě docházím na rehabilitace, které mi opravdu pomáhají, protože rozsah pohybu mé ruky je evidentně o moooooc lepší. Tak mi pak doktor napsal další, budu tedy ještě měsíc chodit rozcvičovat ruku s dopomocí, což je opravdu skvělé. Protože ruka ještě často i v klidu bolí, napsal mi pak doktor ještě léky. Vlastně jsem dosud žádné nebrala, tak snad ta jedna krabička mi neublíží.
Když jsem odešla v pondělí domů, tak jsem netušila, že tam ve středu, tedy dnes, půjdu zase škemrat, aby mne vzali bez objednání s úplně jiným problémem.
Pravda je, že mě občas při cestě ze schodů v koleni „dloublo“, ale vždy to zase přešlo. Zrovna tak to bylo i to pondělí, ale nic světobolného, z čeho bych dělala nějaké závěry. Kolem poledního dole u dveří zvonila sousedka, která mi něco nesla a to překvapení! Nemohla jsem z těch schodů vůbec sejít, to byl porod!
Pořád jsem ještě věřila, že to zase přejde, ale opak byl pravdou. Šmajdala jsem už i doma a včera ráno to na mně viděla i sousedka. Když byla noha v klidu, dobrý. Jakmile jsem zapnula svaly, tedy začala chodit, šlo to špatně a s bolestí. A co teď? Pan dr ortoped je u nás jen v pondělí a ve středu, tedy 2 x týdně, odjezd se blíží, co když to nepůjde?
Tak jsem se odhodlala a šla dnes znovu na ortopedii, tentokrát ne s pravou rukou, ale výjimečně s pravou nohou. Sestřička na mne byla hodná, neříkala nic a řekla, že mne vezmou. Asi po hodině a půl jsem se dočkala, ale na totata jsem byla venku. Poslali mne na RTG. Zase jsem zaplatila dvacet korun za CD a to odevzdala doktorovi. Zavolal mne dovnitř, řekl, že mi dá injekci, abych vyhodila moje boty a koupila si jiné a pak to snad zvládnu. CD z RTG mi dal, abych ho vrátila na rentgenu, prý se to neotevřelo. Tak jsem se zeptala, jestli si také mám říci o těch 20 Kč, když to nebylo na nic a on řekl, jen ať si řeknu. Tak jsem se tam vrátila, řekla si i o peníze a dostala je zpět.
No, tu injekci mi mohl dát hned, mohla jsem být o hodinu dřív doma a bylo to, ale nemohu radit ani si stěžovat, teď se asi začnu modlit, abych mohla chodit a odjet tam, kde jsme objednaní, jinak bude manžel moc smutný. Co nadělám, vždycky si vzpomenu na tatínka, který zemřel ve svých nedožitých 66 letech a už od 60 let říkával, „to víš, já už jsem starej“. A co mám říkat já, tatínku?