Rokem 1995 začíná naše cestování do Itálie. Tenkrát se nám v práci nabízela dovolená v Itálii – v Rimini, kde jsme měli naše české osazenstvo v hotelu, vařili nám naši kuchaři, měli jsme v ceně i plnou penzi, bylo to fajn. Dokonce tam byli i známí ze závodu, z vedlejšího Mostu spousta lidí, ani jsme si moc nepřipadali jak v cizině.
Tady je fotka s jednou známou ze závodu, obě jsme koukaly, když jsme se tam potkaly. Jsme stejný ročník, tak jsme si i hezky pokecaly.
Konaly se tam i zájezdy, našimi autobusy, tak to bylo zajímavé. Tentokrát nemám žádnou fotku od moře, ale z našeho cestování po tamějších obchodech.
Tady se manželovi líbil obchod s dobrým pitím, ale moc jsme tomu tam nedali, večer se sice posedělo s lahvinkou a se známými, ale jen tak decentně. Opít se můžeme doma, ne?
Tahle fotka vznikla, když nás jednou překvapil déšť. Schovali jsme se u jednoho obchodu a známá běžela pro deštníky. My, tedy já s manželem a manželem té známé, jsme se vyfotili. Ale nebojte se, já nejsem takový „skrčenec“, já si prostě sedla a chlapi stáli. Proto jsem tak malinká.
Ještě něco musím zmínit. Nebyli bychom ani správní čeští rekreanti, kdybychom nezašli na tamní trhy. Šli jsme s těmi známými a NIKDO z nás čtyř tam nešel s úmyslem, že by si koupil něco dražšího. A víte jak to dopadlo? Všichni čtyři jsme odsud odcházeli s koženými bundami. Prý když jsme Češi, tak nám dají slevu. Brali i české koruny, ten jeden měl za manželku Češku. Nedivili jsme se. My, Češi, jsme opravdu po celém světě. Bundy nám ale sloužily dlouho.
Nevím, jak je to možné, ale pak jsme dva roky cestovali jen po vlastech českých a do Itálie jsme se vydali až v září 1998. Tenkrát jsme už konečně nejeli sami, ale s rodinou syna. Vnučka měla 10 let a vnouček 4. Dcera měla tenkrát doma ještě miminko, vnukovi byl pouze rok, tak jsme jeli jen se synem. Moc rádi vzpomínáme, i když to bylo v polovině září, bylo tam krásné počasí, jeli jsme jen do Bibione, to je přes noc, takže jsme tu cestu zvládli celkem v pohodě.
Tady jsme my s manželem a vnoučaty v popředí.
Moje maličkost, snacha a benjamín Lukášek.
To je jídelna, kam jsme chodili na oběd. Měli jsme totiž zaplacenou polopenzi.
V roce 1999 začíná naše mini-série poznávacích zájezdů. Škola, kde učí moje snacha měla tenkrát ředitele s organizačními schopnostmi a pořádala poznávací zájezdy v době, kdy bylo ve škole volno. Jednalo se vždy maximálně o 4 až 5 dnů. Když neměli naplněnou kapacitu, pozvali i rodinné příslušníky. Snacha nejezdila, ale její maminka, která až v důchodu tam ještě také pár dnů učila, no a já s manželem jsme se přidali a k nám ještě naše společná vnučka Lada. Bylo jí tenkrát 11 let, byla šikovná a zlatá, tak se naše „čtyřka“ vydala poznávat nepoznané.
To jsme my, holky. Manžel nás vyfotil. Zrovna jsme vystoupily z autobusu a je nám dobře.
Tento rok jsme jeli do Holandska. Bylo to sice fyzicky i časově náročné, protože průvodkyně z cestovky toho chtěla zvládnout s námi co nejvíce, ale stálo to zato. Navštívili jsme Rotterdam – nejen přístaviště a město a také raritu – obytné domy, postavené na hraně, prostě jako kostka.
Ale také vyhlídkovou věž, vysokou 185 m, je to nejvyšší stavba v Holandsku, na kterou se jelo krásným výtahem hodně vysoko a současně se točil kolem dokola, paráda.
Dále jsme byli samozřejmě v Amsterodamu, po prohlídce města jsme jeli lodí kanálem, také moc hezký zážitek.
Byli jsme v Haagu – tedy mimochodem to by bylo hezké město, kdyby…… ano tolik psích výkalů po vydlážděných chodnících jsem v životě neviděla a že u nás také občas nadáváme, ale tam jsme tedy koukali. No, museli jsme koukat, abychom také do něčeho nešlápli. Ale jinak dobrý. Byli jsme se podívat i v Nardenu u hrobu našeho „velikána“ pana J.A.Komenského i u domu, kde žil a má dodnes pamětní desku. Mimochodem oni si ho také přivlastňují, ale my víme své.
Také jsme si prohlédli lázně ve Schveningenu a překrásnou velikánskou zahradu v Keukenhofu, zrovna tam kvetla spousta kytek a také ty jejich nádherné tulipány, bylo to jako v pohádce.
Tady je vidět aspoň kousek a „křoví“ tam dělá můj manžel a moje vnučka.
Spokojeni jsme se vraceli v pořádku domů.