V roce 1992 manžel odcházel do starobního důchodu a nevím, čí to byl nápad, ale byl výborný, že mu odbory zaplatí 50 % na dovolenou v cizině. Já měla rok před tím také významné jubileum, tak mně přidali 30 % a letěli jsme tenkrát na Kanárské ostrovy! Komu by se o tom ještě pár let před tím jen zdálo? No, byla to paráda. A ani nás to nevyšlo tak draze, když jsme dostali oba příspěvky od odborů, letěli jsme v květnu, tam už bylo krásně. Přiletěli jsme na letiště v noci, ubytovat nás vezli autobusem, byla tma, ale ……….na to ráno, na to opravdu nikdy nezapomenu. Když jsme se probudili do sluncem zalité krajiny, nádherné krajiny s ještě krásnější architekturou, vyrazilo nám to dech. K apartmánu patřil i bazén s mořskou vodou, také parádní koupání. Měli jsme polopenzi, k snídani nám vozili denně čerstvé pečivo a zbytek byl v lednici. Plné lednici. Bylo tam opravdu všeho dost na celý týden a krom toho i nějaké víno, ovoce, dokonce i mléko. Pak jsme měli v jedné restauraci zajištěno jedno teplé jídlo. Bylo to na nás, kdy se tam půjdeme najíst. Měli jsme čas od 15,00 do 22,00 hodin. A musím říct, že nás tam také pěkně rozmazlovali, měli jsme řízek, kuře, různé saláty a číšník? Výborný, už v té době uměl dost českých slov a byl moc milý.
Jen k moři jsme to měli trošku dál. Cesta byla tam z kopce a zpět zase obráceně, zvládali jsme to jen jednou denně a stačilo to. Moc rádi vzpomínáme.
Říkám-li, že jsme chodili jednou denně k moři, to je pravda, ale večer, to jsme museli mezi lidi, jinak to nešlo. Tam se žilo hlavně v noci a vím, že jsme se jednou déle zdrželi a ještě kolem půlnoci tam byly otevřené stánky a restaurace a také tam znali někteří náš jazyk. Reagovali okamžitě svým „ahoj“ a čeko a chovali se k nám moc hezky.
Já na balkoně našeho apartmánu a za mnou moře, moře a zase moře.
Tahle nádherná architektura mne uchvátila. Probudila jsem se to pohádky? Bohužel nemám toto foto v barvě, dovedete si to představit? Ti, co jste tam byli mi určitě rozumíte.
Tady vidite mne s oslíkem. Nebo se to dá také nazvat jednoduše. Dva oslíci.
Manžel mezi palmami. Ta nádherná zeleň uprostřed těch krásných staveb. Pro toho, jako jsme byli my s manželem, kteří byli jen někde za humny, to bylo něco neskutečného.
V roce 1993 jsme cestovali především po naší krásné vlasti. Byli jsme v Praze, Mariánských Lázních, ale také na mé rodné Moravě. Všude bylo krásně.
Ale jen tak na pár dní jsme si aspoň „odskočili“ do Rakouska na Alpský okruh. Vozili nás autobusem, přespání bylo jen takové obyčejné, ale to nevadilo. Stravování jsme si většinou zajišťovali sami, ale i tak jsme zase viděli něco jiného. Krásu hor a okolí.
Aspoň jedna fotka odtud.
Už jsem v roce 1994. Tento rok jsme si vzali hezky velké sousto. Jeli jsme do Španělska autobusem. To byla nekonečná jízda. Naštěstí jsme měli v Německu osmihodinovou přestávku a byli jsme se podívat v lunaparku, kam jsme měli zaplacené vstupné, v ceně byla též možnost zúčastnit se téměř všech atrakcí, které se tam nabízely. Vím, řeknete, že je to hlavně pro děti, ale my to jako děti nepoznali, tak jsme se občas někam vydali tady a rázem jsme byli tákhle mrňaví.
Ve Španělsku se nám také líbilo, moře bylo parádní a také se tam pořádaly fakultativní zájezdy a my se některých zúčastnili, abychom poznali také něco jiného než to jejich moře.
Vidíte jakou mám radost, že jsem v moři? Foťák jsme měli pořád ještě vypůjčený, jako na Kanárech.
Jako všude v těchto přímořských letoviscích i tady měli krásné a veliké tržiště, kde si manžel vyzkoušel tento apartní klobouk. Fotku jsem nazvala příznačně – Dědeček hříbeček.
Pro manžela byl ovšem zážitek číslo jedna stadion Barcelony. Tam byl spokojený. Takže, mám-li to celé zhodnotit, všechno príma, ale autobusem do Španělska – to jsem nikomu nedoporučovala.
Letadlem by to bylo lepší, ale zase dražší.