Už jednou jsem tady psala o mé první zahraniční dovolené v tehdejším NDR u Baltského moře. Bylo to v roce 1968, ještě před okupací. Tenkrát jsem byla sama a ochutnala jsem, že moře je opravdu slané. Fotky žádné nemám, kdepak bych tenkrát vzala na fotoaparát, no také se tolik nefotilo jako dnes. Děti byly malé a ty mně fotil tatínek. Nic jiného na fotkách nemám.
Další cesta k moři byla v létě roku 1970. Synovi bylo 8 a dceři 3 roky. Byla jsem v té době už s dětmi sama, peníze jsem sice neměla, ale protože bylo o mně známo, že umím šetřit, tak jsem šetřila. Musím ještě připomenout, že tenkrát byly podnikové rekreace a ty byly opravdu „za babku“. Naše fabrika měla tenkrát rekreaci v Bulharsku u moře ve stanech, ale v těch s podlahou, plným vybavením na spaní, na vaření včetně nádobí a vařiče na propan-butan, pochopitelně bez stravy, ale bylo to letecky a za fantastickou cenu. Když si spočítám, že jsem tenkrát platila asi 1300 Kčs snad už včetně výměny, ale to nevím přesně, plat byl asi tak kolem 2000 Kčs hrubého, tak to byla opravdu výborná cena a škoda jí nevyužít. Podařilo se mi, že jsem letěla tenkrát sama s dětmi do Bulharska – přesně do Arkutina. Dodnes na to děti rády vzpomínají a já obdivuji sama sebe, jednak při té výši peněz, co jsem měsíčně brala, byla s nimi sama a troufla si i sama s nimi letět letadlem (to už jsem se jistila prášky), tak mám ze sebe ještě dnes radost. A užili jsme si to tam opravdu všichni. Sice jsem musela každý den vařit, ale jídla byla vymyšlena vždy tak šikovně, že to ani dlouho netrvalo a hlavní suroviny jsme si přivezli sebou. Vzpomínky zůstaly i dětem, byli jsme všichni spokojeni.
Proto jsme si po 5 letech tuto dovolenou zopakovali. To samé místo v Bulharsku, počasí parádní, tentokrát s námi byl i můj tehdejší partner. Jedná malá černobílá fotka, ale tam není vidět dcera.
Od roku 1981 mělo být už jen líp. Když jsme se s manželem vzali, neměli jsme žádný nic. Já byt, dvě děti a on – přinesl opravdu jen „trochu peněz“. Měla jsem děti, které studovaly a tak jsme začali jezdit jen po tuzemských dovolených. Také jsme začali v roce 1983 jezdit do lázní.
Od roku 1981 mělo být už jen líp. Když jsme se s manželem vzali, neměli jsme žádný nic. Já byt, dvě děti a on – přinesl opravdu jen „trochu peněz“. Měla jsem děti, které studovaly a tak jsme začali jezdit jen po tuzemských dovolených. Také jsme začali v roce 1983 jezdit do lázní.
Nevím čím jsem si to zasloužila, ale v roce 1986 mi bylo umožněno cestovat do tehdejšího SSSR. Přihlásila jsem se jako zájemce o zájezd a světe div se, mohli jsme odcestovat s manželem na Jaltu. Bylo to sice v listopadu, ale to nám nevadilo, kdo by nebyl zvědavý, jestli je pravda všechno to, co do nás „hustili“ celé roky. Bydleli jsme v hotelu Družba, který tenkrát stavěli Jugoslávci i naši, byl to opravdu nádherný hotel, výborné jídlo, na stole stále „něco na zub“, čokoládové bonbony a každý večer, ale tajně, jsme dostávali na pokoj, kde byla i lednice, jeden Prazdroj na osobu! Manžel si liboval, já pivo nepiji, tak si dával sám. Protože tam však byli i Rusové, ti měli prohibici, tak jsme to pivo směli pít jen na pokoji. Ale ti Rusové a Rusky, co tam byli, kam my se na ně hrabali. To byly róby, paráda, asi jen ta lepší smetánka. Do města Jalty jsme jezdili jejich trolejbusem, kultura cestování tedy nic moc, ale šlo to. A v tom městě bylo všeho docela dost, oči nám přecházely hlavně z toho množství zlata! Také jsem si tam koupila zlaté náušnice! Ještě jsme si tenkrát odsud přivezli rádio, něco jako větší tranzistorák, ale hrálo to opravdu dlouho bez poruch, dále napařovací žehličku, která by snad žehlila a napařovala dodnes, kdyby tenkrát dceři při žehlení nespadla na zem. Žehlila ještě pak i slepená, ale po čase už z ní tekla voda. Jo a také jsme si koupili „zažigalku“, tedy zapalovač na plyn, ale ten zapaloval hodně let, to u nás ty dnešní nic nevydrží! Oni měli tenkrát všechno takové mohutné, ale důkladné, musím přiznat, že to sloužilo opravdu dlouhé roky, všechno! No, já vím, dnes je jiná doba!
Ještě musím ale říct také ta negativa, která jsme asi neměli moc vidět. Jednou jedna známá omylem přejela jednu stanici trolejbusem a pak nám s vyvalenýma očima říkala: „Lidi, to jsem ještě neviděla, jeďte se tam podívat, to vám stojí zato! To je úroveň bydlení, oni tam žijí v nějakých chatrčích a ještě pod úrovní cesty“, a byla to pravda.
Taková „babka“ sešlá, šátek na hlavě, koukala směrem nahoru a kdoví, co si myslela. A kousek dál byl takový „parádní“ krámek a před ním fronta, jako u nás dřív bývala třeba na banány. Pak jsme zjistili, že místní čekali, až jim dovezou pivo nebo i vodku, nevím, no měli prohibici a také velkou žízeň! Koukám, jak jsem se rozepsala, ale ještě i po letech je to všechno ve mně tak zakotvené, že to muselo ven.
Fotky také nemám, ale na netu na turistika.cz jsem našla fotky, jak si pamatuji tehdejší Jaltu.
To je pobřeží Černého moře v městečku Jalta. Náš hotel Družba byl chvíli cesty autobusem.
Takové podobné místo tam bylo už před 25 lety. Obchod se zlatem na rohu, ale tam to byla paráda!
A také toto Vlaštovčí hnízdo jsme viděli zblízka při plavbě lodí po moři.
Pokračování mého cestování příště.