Dnes ráno mě manžel budil už v 6,30 hod., prý je vyspaný a bude vstávat. No, že bych z toho měla radost, to ne, ještě se mi nechtělo, ale protože znám svého muže jako své boty, raději jsem vstala.
Měl totiž dnes před sebou dvě kontroly u lékařů a to on nikdy nemůže dospat. Ne, že by se tak těšil, opak je pravdou. Má strach, jak to dopadne.
Hned ráno jsem mu musela měřit glukometrem hladinu cukru, pak se musel najíst a dvě hodiny po jídle šel na kontrolu na internu. To je tzv. malá kontrola, při které mu ještě zkontrolují EKG, tlak a váhu. Pokud je vše „v normě“, tak si to jen paní doktorka prohlédne bez něj a jde domů.
Měl po ránu vyšší cukr než posledně, tak už byl trošku rozhozený, ale tragické to nebylo. Protože všechny tyto úkony, jako měření cukru i měření tlaku je na mně, tak jsem manželovi dala za úkol, aby požádal sestru, jestli by mu vyměnila jehlu na tu domácí kontrolu. Nějak mi to nešlo, bála jsem se, abych to nezničila. Dala jsem mu sebou i tu náhradní jehlu.
Ovšem ještě předtím šel manžel na kontrolu na ortopedii, má velké problémy s kolenními klouby, už tak „šmajdá“, jak uhýbá té bolesti, že ho začínají bolet i kyčle. Pan doktor už injekcí dal dost, dostal do ruky kartičku s adresou a letáček, aby si léky objednal přes internet. A je to! Jak jsme se dočetli, tak jedna krabička na 2 měsíce užívání stojí 800 Kč + 89 Kč poštovné! Zamítnuto! Ne mnou, ale manželem, že mu už stejně nic nepomůže! Kolenní menisky má vykuchané už víc jak 50 let, má v koleni artrózu III. stupně a někteří doktoři se diví, že ještě chodí. Tak si myslím, že už ho tam jen tak neuvidí, prý má přijít po dobrání těch léků, no to je to naše zdravotnictví, bohužel.
Pak tedy šel na internu a já mezitím pro změnu také na ortopedii, na kontrolu toho mého ramene po výkonu v nemocnici. Je to lepší a lepší, já vím, že musím vydržet a cvičit a cvičit a …., napsali mi do propouštěcí zprávy, že mám cvičit s dopomocí, ale kdo mi tu dopomoc dá, to už ne. Rehabilitaci mi nenapsali, tak jsem ji dostala teď. Nedá se nic dělat, poslouchat se musí a vím to už z doby té samé nemoci té druhé ruky.
Měla jsem dnes zpoždění, bylo tam narváno, takže nějaké objednání na čas nerozhodovalo. Manžel byl už doma a tak se ptám, jestli mu sestřička vyměnila tu jehlu. Ach jo, co myslíte, že vyřídil? Přinesl mi tři balení nových jehel a ta stará zůstala na svém místě. No nic, budu si tam muset zajít sama to vyřídit, jinak to nevidím.
Ono mu (myslím samozřejmě manžela) to dneska vůbec všechno nějak šlo pozpátku nebo „pěšinkama“, nevím. Třikrát se mne ptá na jednu a tu samou věc, byl nerozhodný a nějaký „ufuněný“, ale je prý vše v normě. Tak mu zkusím věřit.
Tak jsem si zase „vylila“ srdíčko a hned je mi líp. Dnes mám totiž volání do mé sítě zdarma a víte, že se skoro nikam nemohu dovolat? Neberou mi to. Nikdo. Tak jsem se vykecala tady.