Chci-li psát o mém začátku tady, na severu Čech, musím se vrátit hodně zpátky. Až do šedesátých let minulého století. Jé, už tohle zní tak hrozně, jako by někdo vstal z mrtvých, ale tenkrát jsem se vznášela v oblacích. Byla jsem totiž zamilovaná až po uši, byl to můj první…..
Ano, je to tak. V těchto letech se u nás na Moravě děvčata vdávala na dnešní poměry hodně brzy. Ta, která se do dvaceti nevdala, tam už se spekulovalo o tom, kde to má jaký zádrhel.
Bylo mi tenkrát 19 let, chodila jsem už rok s jedním klukem, kterého jsem už poznala jako vojáka, tudíž jsme se moc neužili a navíc mezi námi stále ještě nebyl žádný fyzický kontakt, no, proč to neříct – neměli jsme ještě sex.
V té době jsem poznala mého prvního muže, který nebyl ani hezčí, ani lepší, ale zkrátka mě „ukecal“. Vojákovi jsem napsala, že se s ním rozcházím, protože mám jiného a bylo to. Kdybych tenkrát věděla, jak mne to bude později mrzet, ale to s růžovými brýlemi mladý člověk nevidí.
Zkrátka ve 20 letech jsem se vdala, za tři měsíce po svatbě jsem otěhotněla, z čehož jsem měla velikou radost, ale byl problém. Byty žádné, u nás místo nebylo, byly jsme 3 děti, já byla nejstarší a byt byl jen 1 : 2. Po svatbě jsme se přestěhovali do jedné místnosti u rodičů manžela v jejich domečku, ale nejen, že by to bylo pro nás tři pak malé, ale nedělalo to dobrotu. Jeho maminka by se rozdala, udělala pro nás cokoliv, ale byl to generál a my si chtěli dělat všechno po svém.
Manžel rozhodl, i když beze mne. Já byla postavena před hotovou věc. „Budeme se stěhovat, mám práci i byt, ale …“ to bylo to ale. Byt byl velký 1 : 3, nový, ale až tady na severu Čech. Z jižní Moravy trochu z ruky, maminka z toho byla hotová, ale ta vidina, že budeme sami….
Syn se narodil 30. 3. a manžel nastupoval na nové místo na druhém konci republiky již 1. 4. Než odjel, ještě nás stačil jednou navštívit v porodnici. Mohli jsme si tenkrát jen psát a mně bylo ták smutno. Byla jsem totiž v porodnici pět týdnů, ne kvůli synovi, ale já měla zdravotní problémy.
Po návratu domů to pak dlouho netrvalo, jeden známý jel služebně do Sokolova náklaďákem, vzal to trochu oklikou, tak nám do nového bytu, který manžel dostal hned za měsíc, vzal všechny naše věci. No, všechny, vlastně to byl jen starý šicí stroj od maminky a dětská postýlka. A ještě nějaké to oblečení, povlečení a takové drobnosti. Jinak nic. Já měla našetřeno jen pár peněz, manžel prodal ložnici, kterou měl ještě jako svobodný, žádné peníze jsme od našich rodičů dostat nemohli, protože žádné zkrátka neměli.
A to byl tedy vlastně můj nový ZAČÁTEK. Přivezl nás osobním autem manželův zdejší kolega, měli jsme byt, kam jsme si koupili do kuchyně stůl a dvě židle, v ložnici jsme měli z ubytovny podniku, kam muž nastoupil vypůjčené dvě kovové postele a dvě skříně. To byl celý náš majetek. Chtěli jsme si tenkrát vzít novomanželskou půjčku na zařízení, abychom to přidali k tomu málu, co jsme měli našetřeno, ale museli jsme od června, kdy jsem sem přijela, čekat až na 4. čtvrtletí. Bylo vyčerpáno.
Věříte ale, že nám nic moc nechybělo? V říjnu jsme dostali 3,600 Kč půjčku, přidali to něco málo z našich peněz a nakoupili nábytek tak, aby nám to vyšlo, ne takový, který bychom chtěli. Jinak to nešlo. Ale byla jsem tu bez další rodiny, bez rodičů, sourozenců, kamarádů…..
Tak to byl můj začátek tady, kde dosud bydlím. Že už s jiným manželem, to už by bylo povídání o něčem jiném.