Seriál je obecné označení pro opakující se událost, děj nebo dílo. Tolik ze slovníku Wikipedie.
Když si však všechno dáme dohromady, tak život jako takový je jeden velký dlouhý seriál, ve kterém vždy my hrajeme hlavní roli. Jeden díl navazuje plynule na druhý, někdy se něco povede, jindy se na to nedá koukat. Je to tak, jak nám to napsal sám život, ale my leckdy fungujeme jako taková nápověda. Tím chci jen říct, že někdy máme na výběr v tom pokračování. Jít napravo nebo nalevo, rozhodnout se pro toho muže nebo jiného a pak už se toho obvykle nedá moc změnit.
Dobré na tom je to, že si většinou pamatujeme to dobré a to špatné buď zapomeneme, nebo už to s odstupem času vypadá úplně jinak a zdaleka ne tak zoufale.
Jinak seriály jako takové mám ráda. Ovšem ta díla jako taková až v dobách, kdy jsem měla malé děti. Tam to začínalo večerníčkem a pravidelně jsme všichni v danou hodinu seděli u televize a čekali na pokračování. Bývaly to krásné časy. Já, která už bych mohla mít rozum, tak já se dokáži přímo chechtat stále u seriálů jako „Jen počkej…“, „Bob a Bobek“ nebo „Tom a Jerry“. To mě dostane ještě teď, napovídám, ale stále se tomu upřímně směji, někdy víc, než děti. Ale pořád asi ještě ve mně nějaký kousek té dětské dušičky zůstalo.
Nyní, již v dost zralém věku se také dívám na seriály. Ne na všechny, to bych nic jiného nestihla, ale je jich dost, co se mi líbí. Jsou to většinou ty ze života. Ty, které nemusím, jsou ty, kde se střílí, teče krev, je tam spousta násilí, to tu telku raději vypnu. Vím, že to mladé baví, ale také věřím, že z toho jednou vyrostou. Také už moc nemusím kriminálky nebo detektivky, to už musí být hodně zajímavé a bez většího násilí.
Neodsuzuji nikoho, kdo se dívá na něco jiného, než se třeba líbí mně, protože to by pak mohli dávat jen jeden žánr a to by byla nuda. Řídím se příslovím, že „není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“. A také si myslím, že to tak má být.
Obrázek převzat z internetu.