To nejhorší jsem tedy měla za sebou, teď už to mělo být jen lepší. Měla jsem podporu celé rodiny, dokonce i bráška mi zavolal a to bývá zpravidla tak maximálně 1 x za rok, vnučka mi psala pár SMS zpráv ze setkání s Otavínkou v Olomouci, nakonec vám o tom Otavínka psala sama na svém blogu. Byla jsem ráda, dojatá se slzičkou na krajíčku, že to se mnou není tak zlé, když se tolik lidí zajímá o můj zdravotní stav. Věřte, že to potěší víc, než cokoliv jiného.
Odpoledne už ale přišla rehabilitační pracovnice a už jsem zase musela začít cvičit. Byla jsem připravená na to, že se nedám, pokud mě budou nutit do bolesti, ale nebylo to třeba, dokonce jsem dostala pochvalu, že mi to docela jde. Já se opravdu snažila také hlavně proto, abych mohla jít brzy domů. Když jsem se ale zeptala mé ošetřující lékařky, jestli to vidí na pondělí tak mi řekla, že věštit z křišťálové koule neumí a že se uvidí. Nakonec to zase nebylo tak zlé.
Další den, tedy v sobotu jsem před polednem zažila šok. Ta moje spolubydlící, nyní už kamarádka Jarka byla, vlastně je, diabetička, která si píchá 3 x denně inzulín. Vůbec jsem netušila, že to je vše tak složité a teď vím, jak je to zákeřná a nebezpečná nemoc. Právě v sobotu, když nám přivezli oběd, tak Jarka říká, že je jí zle. Okamžitě byla bledá jak křída, nemohla mluvit, pletl se jí jazyk a já se málem strachy „poroučela“ vedle. Běžela jsem hned pro sestřičku a ta říkala, že stačilo, kdybych zazvonila, byla v klidu, asi to nebyl první ani poslední případ. Jarka dostala cukr, pak ještě jeden, nohy nahoru, píchla si a taky se musela najíst. Měla prý na tu svou nemoc dost nízký cukr a také jí dali dost rychlou infuzi a to jí nepřidalo. Ještě chvíli to trvalo, než byla zase „normální“, ale jinak se nic nedělo. Díkybohu, protože já z toho byla špatná ještě hodně dlouho.
Také jsem se divila, jak si to kuchaři v nemocnici ulehčují. Dřív bylo takových diet a teď? Já měla normální a Jarka diabetickou. Víte, jaký byl mezi námi rozdíl? Ani se neptejte. Všechny obědy jsme měly stejné! K snídani jsem měla housky, ona tmavé pečivo, já někdy ještě loupáček nebo koláček, ona nic. Večeře už dávají dlouho studené, to chápu a nevadí mi, ale denně 3 – 4 krajíce chleba pro obě, šunka, paštika, sýr, také všechno obě stejně, Jarka jako diabetička dostávala druhou večeři. No a to mě málem omývali. Když zbyl, jeden krajíček suchého chleba navíc a jednu malinkou ramu. Večeře jak hrom, co? Pamatuji se ještě před 2 roky, když jsem tam byla s tou první rukou, tak ty 2. večeře byly podstatně bohatší a vůbec celá skladba jídelníčku pro diabetiky byla vydatnější. Hlavně, že si nezapomněli vyinkasovat při cestě domů od každé z nás 420 Kč (60 Kč na den), ale žádné potvrzení jsme nedostaly. Tak nevím, jak to vykazují, nebo jestli …. no, nebudu nic říkat, když nevím, ale v každém případě se nám to nelíbilo.
Ještě se přiznám, že když přijel za Jarkou v sobotu manžel, přivezl jí karty a my hrály každý večer jejich domácí oblíbenou hru – žolíky. Stačily jsme si a bylo to fajn.
V úterý ráno nás tedy „vyhodili“, ale slušně, byli na nás hodní, mohly jsme zůstat ještě na oběd, ale raději jsme šly domů. Pro mne zase přijel syn a pro Jarku manžel. Vyměnily jsme si adresy i telefony a Jarka už mi včera 2 x volala. Myslím, že se někdy ještě určitě setkáme, ona to má sice dál, není ani z Mostu ani z Litvínova, ale tak daleko zase ten Klášterec není.