Včera tady byla dcera s dětmi na návštěvě a jak si tak jako normálně povídáme u kafíčka a zákusku, tak děda rozesmál vnoučata tak, že měl palec nahoru.
Vyprávěla jsem jim, jak jsme se ráno vydali na nákup. Nevěděli jsme jako vždy, co na sebe, tak jsme si vzali na krátký rukáv ještě vesty. Každý tu svou, pochopitelně. Manžel si vzal tu, která je taková víc sportovní. Vím, že si ji tenkrát koupil bez velkého rozmýšlení, doma jsem zjistila, že je mu trochu velká. A protože pořád fušuju do nějakého přešívání a úprav, tak jsem mu ji pracně zmenšila. Včetně ramen. A to byla oboustranná. Kdo trošku rozumí ten ví, že to byla pro amatéra pořádná práce.
Tak to jsem odbočila. Manžel odjakživa nesnáší zipy, protože je neumí uzavírat. Tady na tu vestu začal nadávat, jen jsme vyšli z domova. Nejen, že mu nešla už přes bříško zapnout, ale měla poněkud porouchaný zip. Koukla jsem a řekla, že by tam šel našít jiný. Okamžitě to bylo odmítnuto s tím, že ji vyhodí, že má jinou….
Nakoupili jsme tedy a při zpáteční cestě už bylo trošku víc teplo. A teď se to stalo. Vidím, jak manžel prohlíží všechny kapsy – a že jich tam bylo nejméně 10 – tak říkám, co se děje. Nic se prý neděje, ale šli jsme městem kolem odpadkového koše a vesta šups a byla tam. Možná by byl nějaký bezdomovec rád, ale to už mně mohlo být fuk.
Při představě, jak se děda svléká uprostřed náměstí a vzápětí šoupne vestu do odpadkového koše, to se děti tedy zasmály. Já jen špitla : „A víte, co mi dalo práci ji opravit?“
Ano, to je celý můj manžel. Říkám mu likvidátor, protože on by nejraději vyházel všechno, co nepotřebuje dnes, ale už neuvažuje, že by to mohl potřebovat zítra nebo pozítří. Už kolikrát jsem ho upozornila na to, že kdyby bylo po jeho, tak tohle nebo tamto by už nešlo opravit, protože by bylo všechno v odpadu. S úsměvem dodávám, že někdy tam možná skončím i já?
Obrázek zdroj internet.