Včera jsem si připomněla moje začátky v tomhle domě. Jak jsem už mockrát psala, odstěhovali jsme se na druhý konec republiky tenkrát kvůli bytu. Z toho tedy logicky vyplývá, že tady s námi nebyly žádné babičky dětí, nebo-li naši rodiče, ani sourozenci nebo kamarádi. Nikdo, kdo by mohl pomoci v nouzi nejvyšší. Nemyslím tím ani peníze, i když těch bylo sakra málo, ale i třeba to klasické pro babičky, občas pohlídání dětí. Proto také možná jsme měli tady k sobě tak blízko my, nájemníci, protože třeba v tom našem vchodě jsme byli všichni odjinud, jen je z tohoto kraje.
Dnes to považují mladí za samozřejmost, že jdou aspoň někdy k rodičům na oběd, potěší se, ušetří a je jim fajn. Já proto často říkám, že já nemohla k mamince ani na kávu. Proto jsem si musela umět poradit tak, abych s těmi málo penězi vyšla.
Každý má nebo měl jistě svou metodu, jak ušetřit, nebo zkrátka jen vyjít s tím, co mám. Já převzala tu maminčinu. Tedy obálkovou. Jedna obálka na jídlo, další na nájem, školka nebo škola, oblečení, něco do bytu atd. Na něco do bytu, to byla taková dlouhodobější záležitost, vždy jsem cíleně na něco šetřila a pořád počítala a počítala. Pamatuji si, že jsem jednou dopadla tak, že mi zbylo jenom 50 Kč na týden na jídlo. To bylo hodně kruté a bylo jasné, že to nemůže vyjít. Chodívala jsem v té době do kastrůlků pro oběd, byla to závodní jídelna a tenkrát se to opravdu vyplatilo. Brávala jsem jen jeden oběd a najedli jsme se z toho se synem oba.
Manžel tenkrát míval do práce svačinu sebou, vždy namazané 4 krajíce chleba. Čerstvě vyškvařené sádlo nám tenkrát posílala jeho maminka z Moravy, tak měl denně chleba se sádlem. Jako dnes si pamatuji když mi říkal, abych mu aspoň někdy dala na chleba třeba máslo. Jasně, přejedl se, pořád stejné jídlo, to je samozřejmé.
Když jsme si chtěli koupit něco dražšího třeba do bytu, tak jsme to téměř vždy řešili půjčkou. To prostě jinak nešlo, rodiče jsme také neměli bohaté a tak nám nikdo nemohl nic dát, i kdyby stokrát chtěl. Jen se jedna půjčka zaplatila, šup a už byla další. Ale přežili jsme a díky této mé „obálkové“ metodě jsem si vždy našetřila na téměř všechno, co jsem chtěla.
Dnes se takové škudlení už nenosí. Ani se nedivím, když si někteří mladí naříkají, že nemají peníze. Řekla bych, že dost jich jen neumí hospodařit. U nás se také nikdy nevyhazovalo jídlo. Jedlo se vše tak, aby se nic nezkazilo a abychom se přitom nasytili.
Dnes se rozhazuje ve velkém u těch „nahoře“, tak proč by to mělo být jiné u těch „dole“, že? Dnes jsme byli s manželem zaplatit rozdíl nájemného, které nám zvýšili od dubna, ale do inkasa to mohli dát až za 2 měsíce, tak proto ten doplatek.
Ale ani naši „páni domácí“ neumí šetřit. Spočítala jsem si, že jen na poštovném za dopisy ohledně zvyšování nájmu zaplatili jen nám 245 Kč. To si myslím, že je docela hodně. Pak jim mají zbýt peníze na opravy bytů, když takto vyhazují peníze oknem. Bytů mají kolem 2500, to je pak sumička!
Dříve nám třeba vyúčtování tepla a teplé vody házeli jen tak do schránek. Tito noví „mocipáni“ nám to každému poslali poštou doporučeně ve velké obálce za 42 Kč a to je ještě podezírám z toho, že platili poště přesčasy, protože s tím pošťačka chodila v sobotu. Dobrý?!
No, vidíte, začala jsem jen tak o mém dřívějším způsobu šetření a dostala jsem se až k dnešnímu rozhazování ve velkém! Tak už toho raději nechám, ale je pravda, že takhle by to vypadat nemělo!