Už jsem tady na blogu psala, že bych byla ráda, kdybychom se my, vrstevnice z našeho domu, sešly u příležitosti našeho letošního jubilea sešly na pokec, když se známe tak dlouho. Ale nevím, nevím. Včera mně avizovala jedna kámoška, kterou jsem oslovila jako třetí, že půjde ráda, ale o té další prý si není jistá. Pořád se na něco vymlouvá… Původně jsem počítala a plánovala, že by nás mělo být celkem pět. Dnes jsem potkala zase další, která rozhodně odmítla. Tak si říkám, buďto zbudeme na to posezení jen tři, nebo se nebude konat nic. A bylo by to škoda. Tolik let se všechny známe.
Ano, příští rok to bude už 50 let, co bydlím v tomto domě. Kdyby jenom v domě, ale já se vlastně nikdy nestěhovala. Bydlím pořád v jednom bytě, jen ne s původním manželem. 🙂
Stěhovali jsme se sem všichni do úplně nově postaveného domu. Celý dům patřil naší největší fabrice – chemičce, některé vchody měla pronajaté stavební firma, která stavěla v této fabrice jednu novou výrobnu. No a tady u nás, v těch našich posledních vchodech, jsme se přistěhovali všichni, kteří měli malé děti, vesměs tak od 20 do 30 let.
Pochopitelně jsme si hned ze začátku začali tykat, hlavně tedy my, ženy, některé muže nevyjímaje. Také nebyl problém, když některá potřebovala pohlídat dítě, vždy se nějaká hlídací teta našla. Také si vzpomínám, jak naši chlapi v zimě vzadu za domem na zatravněném plácku odhrabali sníh, nastříkali tam vodu a bylo z toho takové domácí malé kluziště. Děti tam mohly bruslit a my, rodiče, jsme se tam vyřádili večer. My, co jsme neměli své vlastní brusle, tak nám sousedky půjčily a bylo veselo. Nepotřebovali jsme ani televizi, ani počítač a bylo to fajn.
Ale mejdany, ty jsme občas mívali také. Někdy společně s manžely, někdy jen my samy, tedy jako ženské. Já měla takovou sousedku, která do práce nemusela chodit, měla manžela, který uměl vydělat peníze, ale za jakou cenu. Pracoval v zahraničí a ona tenkrát mohla nakupovat v Tuzexu. Měla bony a nebyl s nimi žádný problém. Tam byly dobrůtky! Sousedka lakomá nebyla a jak dostala peníze na účet, už šla nakupovat ve velkém. Vůbec jí nevadilo, že ke konci měsíce si zase půjde vypůjčit.
Tenkrát nebyly takové podrazy a faleš, pomáhali jsme si navzájem, no a mnozí tady stále bydlíme. Někteří sice už také umřeli, ale my, původní, jsme se všichni znali včetně našich dětí. Kdybyste se mne však dnes zeptali, kdo bydlí vedle ve vchodě, opravdu vám to neřeknu. Prostě nevím.
Také se vám zdá, že lidé k sobě dřív měli blíž? Nebyly tak velké sociální rozdíly mezi námi a tak jsme si neměli co závidět.