Zkusila jsem to. Napsala jsem pohádku, která není tak úplně pohádka, protože v době, kdy byla moje vnučka malá, tak se tenhle příběh opravdu stal. Vím, že to auto v ní zanechalo tenkrát velký zážitek a všechno opravdu prožívala. Tak jsem si řekla, že by to třeba mohlo zaujmout i nějaké malé děti.
Jedna malá holčička, která se jmenovala Terezka, jezdívala často k babičce a dědečkovi do vedlejšího města. Jezdívali tramvají, Terezka byla zvídavá holčička, která se zajímala o všechno, co viděla kolem sebe. Z okna tramvaje pozorovala krajinu, ukazovala a jmenovala vše, co viděla a už znala. Jeli kolem kostela, nahoře na velikém kopci byl vidět krásný hrad. Také jeli vedle trati, kde jezdíval vláček a po silnici zase auta.
Terezka byla holčička, ale zájmy měla občas jako kluk. Proto měla také ráda auta a úplně nejraději měla jejich žigulíka. Však se v něm s maminkou a tatínkem něco najezdili!
Proto ji také zaujalo po vystoupení z tramvaje auto, které stálo zaparkované v takovém malém otevřeném domečku. Pokaždé, když vystoupila z tramvaje a auto uviděla, tak se ptala, proč tam stojí.
„Je rozbité, čeká až ho odvezou do opravny, kde ho opraví, aby zase mohlo jezdit“, říkával jí vždycky dědeček. Se zájmem se vždy vyptávala, kdy to už bude.
„Auto je moc smutné, asi ho nikdo nemá rád“, říkávala Terezka a vždy při další cestě kontrolovala, jak to s tím nemocným autem vypadá. Byla z toho moc smutná a přemlouvala dědečka, jestli by neuměl tomu autu pomoci.
Děda neuměl a auto stálo pořád rozbité na stejném místě. Jednou, když zase jela na víkend za babi a dědou, kouká a vidí, že auto je sice pořád na místě, ale ještě víc rozbité, než předtím. Auto nemělo už ani kola.
„Tak to mu ani v té nemocnici pro auta nepomůžou“, říkala Terezka, „chudáček autíčko, je mi ho líto“.
Trvalo to opravdu dlouho, co tam v tom malém přístřešku stálo to rozbité auto. Když jednou zase Terezka přijela k babičce, auto už tam nebylo.
„Určitě už je v té nemocnici pro auta“ říkala, to jsem ráda, že už bude zase spravené a nebude tam tak smutně sám stát. A ještě zavolala do dálky: „Autíčko, ahoj a měj se!“