Byla to kočka. Vraceli jsme se s manželem takhle jednou v podvečer domů a za námi se vydalo malé koťátko. Nechtělo se vrátit, když už to trvalo chvíli, bylo nám ho líto a vzali jsme si ho domů.
Tak jsme měli Mourinu. Nezapomenutelné jsou okamžiky, když jsme ji občas koupali! Chudák, co ta musela vytrpět, ocas naježený, pořád v pohotovosti, jak z té vany uprchnout, ale vydržela. Protože to byla jen kočka domácí, nebyla zvyklá chodit ven. Jednou, když jsem uklízela, tak se pořád někde schovávala a pak jsem ji nenašla. Doma nebyla, jako by se vypařila. Děti moje i sousedky ji hledaly i všude venku. Opravdu ji našli. Byla schoulená u sklepního okénka a jak jsme pak vydedukovali, tak vypadla z okna asi jak se tam uchýlila před úklidem. Na tu stranu, kam vypadla je to jako ze 4. patra a přežila! Sice jsme k ní v noci museli vstávat, děti jí dávaly cucat mléko z takového hadříku, smotaného jako dudlík a ráno už jevila zájem. Byl to pokrok, vždyť předtím jen ležela, z čumáčku jí tekla krev. Dobře to ale dopadlo.
Také jsem si jednou řekla, že ji zkusím pustit na chvíli za barák, aby se vyvenčila a nebyla jenom zavřená doma. Vzala jsem ji tedy ven, tam ji pustila na trávu, ale ta jela zpátky do vchodu! To byl fofr! Ocas měla naježený jak to nejvíc šlo a ani druhý pokus se nepovedl. Tak jsme to tak nechali být a nenutili ji.
Byla vždy doma, když my byli pryč a věděla, že nesmí na stůl. Jakmile jsem začala odemykat při příchodu domů, tak slyším hups, skočila ze stolu, protože věděla, že tam nesmí. Od té doby jsem po příchodu domů prvně utírala v kuchyni stoly.
Měla ráda vajíčko natvrdo. Ona třeba spala někde úplně jinde než v kuchyni a já ťukla vajíčkem natvrdo, že ho oloupu a už byla u mne!
Tak jsme tu kočičku měli doma asi tak rok nebo dva, přesně to nevím a měli jsme letět na dovolenou do Bulharska k moři. Děti natěšené, my také, on to tenkrát byl jeden z mála luxusů, které jsme si mohli dovolit, ale co s kočkou?
Nakonec bylo dohodnuto. Jeli jsme ještě před odletem na dovolenou k rodičům na Moravu a kočku jsme vzali sebou. Do auta. Chudák, jaké ta z toho musela mít trauma! Celou cestu byla schovaná pod sedačkou spolujezdce a nevylezla ani náhodou.
U našich jsme ji nakrmili, ukonejšili a nakonec ponechali osudu a rodičům. Naučila se u nich chodit ven a vždy se přišla pomazlit nebo nažrat a zase odešla.
Také si pamatuji, jak se nám jednou přišla pochlubit, že už není jen taková obyčejná kočka domácí, ale kočka jak má být a přinesla nám ukázat, že chytla myš. Ta se jí ještě mrskala v zubech, ona se ještě jako herečka předváděla, jak si s ní umí zahrát, ale ouha! Myš vyhrála a kočce utekla! Nedovedete si představit, co potom následovalo! Naši tenkrát ještě měli starou kuchyň, tedy starou kredenc, mycí stůl, to všechno se muselo pracně odtahovat od zdi, aby se našla myš. Napřed odtáhnout jednu věc, poslat tam kočku – nic, tak se pokračovalo, ještě že nešlo vlézt za kamna, to by byl teprve horor! Pro kočku to nakonec dopadlo dobře, pro myš hůř a nejhůř pro rodiče. Byli na mrtvici, ale kočka byla spokojená.
Dlouho si tak žila u našich až jednou ji našli mrtvou. Všude jsou zlí lidé, bohužel, nevím, komu mohla tak vadit, že ji otrávil! Slzička ukápla i rodičům, nejen nám.
Tak zase pouze ilustrační foto, ale naší Mourině jako by z oka vypadlo a také se chlubí úlovkem.
Foto převzato z naturfoto.cz
A to je všechna moje zkušenost s domácími zvířátky. Teď už má dcera s dětmi splněný další velký sen, mají už 5 let malou jorkšírku Peggy, kterou všichni milujeme!
Ano, tímto jsem chtěla skončit, ale vy, moje milé čtenářky jste mi připomněly. Správně. Měli jsme doma ještě rybičky. A dlouho! Ráda jsem se na ně koukala, někdy raději než na televizi. Ale postupem času, jak děti odrostly, rybičky postupně zahynuly a akvárko jsem zlikvidovala. Tedy jen ten obsah, obal jsem dala dalším milovníkům rybiček pro radost.