Dnes jsem se rozhodla zavzpomínat na dobu, kdy byly děti ještě školou povinné a větu : „Maminko, kup mi nějaké zvířátko“, tu jsem slýchávala často hlavně od dcery.
Včera jsem si přečetla sérii článků u mé kamarádky blogerky Kitty o tom, jak měla chovnou stanici křečků a jaké zkušenosti a poznatky jí z toho zůstaly. Bylo to hezké a delší povídání, to já mohu jen zavzpomínat na dobu, když jsme měli doma nějaké zvířátko.
Přiznám se, že já jsem tím nadšená nebyla, že bychom měli zvířátko, které bude celý den samo doma, zatím co děti budou ve škole a my v práci. Rozhodl to za mne jednou můj podstatně mladší bratr. Bydlel tenkrát ještě na Moravě a občas přijel na návštěvu.
Pamatuji si to jako dnes. Hned po uvítání vyndal z tašky cosi velkého, přikrytého nějakým hadrem. Řekl dceři, že to je dárek od něho a maminka prý to nemůže zakázat nebo vrátit, protože je to dárek. Odkryl hadr a ve velké pětilitrové lahvi na okurky byl křeček.
Tak takhle asi vypadal, je to jen ilustrační foto z Wikipedie.
Určitě nemusím popisovat, jakou radost měla moje dcera. Hned si ho vzala, dala na zem a myslela, že křeček bude běhat tam a sem, jak bude chtít ona, ale ten hned prchal se někam schovat. Naštěstí jsme ho včas chytili a musel v té lahvi ještě chvíli vydržet, než jsme mu pořídili „domeček“.
Koupili jsme tedy skleněné akvárko, do kterého jsme dali piliny a pro začátek nějaké nádobky na jídlo a vodu. Později také přibyla nějaká atrakce pro dlouhou chvíli a nejen dcera ho chodila často pozorovat a „venčit“ po koberci, ale zapojili jsme se všichni.
Křeček byl opravdu dost chytrý, nahoře měl poklop z plexiskla, kde byly vyvrtány díry, aby měl dost vzduchu, ale brzy přišel na to, že se to dá lehce odsunout a on utíkal. Vždy to dobře dopadlo, ale kdo ho měl pořád hledat, že? Tak jsme ten poklop překryli velkou gumou, aby se nedal jen tak odsunout a byl klid.
K čistění jsem občas musela dceru nutit, ale jinak ho milovala, jak jen mohla.
Jednou, to také vidím před očima, byla jsem zrovna u sousedky na kávě, ona přišla pro mne, celá uplakaná, no jak já se lekla, co se stalo? Křeček zemřel. Dcerka se nemohla zastavit, jak jí tekly slzičky po tvářích, křeček ještě nebyl tak starý, byly mu asi 2 roky, ale kdoví proč odešel. Hned ho dala do krabičky vycpané vatou a šla mu udělat hrobeček za naším domem.
Brzy nato si pořídila křečka nového. Ten u nás pobyl ještě kratší dobu, než ten první a pak přišel ještě jeden do třetice. Sousedka jí sehnala úplně malinké křeččí miminko, ale to už vůbec dlouho nevydrželo, jen asi tak sotva půl roku. A bylo rozhodnuto! Už nikdy žádné křečky! Nejvíc ale oplakala toho prvního, jednak proto, že byl první a byl darovaný od strejdy přes můj zákaz!
Ještě jednou jsme pak měli zvířátko. Ale to zase příště.