Proč jsem se ho měla bát? Jak jsem už psala, u nás se traduje, když nebudu mít na Velikonoce něco nového, tak mě beránek pokaká. To už tedy nehrozí.
Konečně jsme se obě s dcerou dočkaly a včera odpoledne jsme se vydaly obhlídnout obchody. Byly jsme obě v pohodě, i když já si původně myslela, že to zase odpískám, tak jsme si stačily pořádně projít a prohlédnout jenom dva obchody za dvě hodiny! Přesun byl autem a nebylo to daleko, tak si jistě, milé dámy, dobře domyslíte, jaké to bylo žůžo. Nikdo nás nehonil, tedy nemyslím čas, ale samozřejmě muže, obě jsme si tedy něco vybraly, jedna druhé to odsouhlasily nebo taky ne a pokračovaly po celém obchodě hezky důkladně. Jé, kolikrát my byly v kabince, ne spolu, ale přirozeně každá zvlášť! A nedaly jsme pokoj, dokud jsme nedosáhly svého.
Bohužel, musely jsme konstatovat, že toho času bylo pro nás málo, klidně bychom ještě pokračovaly dál, ale byly jsme domluvené s mými vnoučaty a mým manželem, že se sejdeme v určitou hodinu u dcery doma.
Škoda, koupila jsem tedy na závěr každému aspoň zákusek. Nám za to, že jsme to zvládly, i když nevím, nevím, asi si ty nákupy budeme muset zopakovat častěji, no a dětem a manželovi za to, že nám to bylo umožněno, ne?
U dcery jsem hned „nafasovala“ tašku oblečení na různé opravy (proč ne, od toho jsou babičky a mám výborný šicí stroj), tak mám teď jistotu, že se ani doma nudit nebudu.
Manžel mě za nakoupené věci pochválil, koneckonců jsem ani neutratila všechny peníze, které jsem si za tím účelem vzala!
Tak tedy příště se těším a slibuji, že už nic zpátky nepřinesu!